Celá kniha

 

Kamarádi z mokré čtvrti.

 

 

Čerstvý nárazový vítr tu a tam rozčísl skupinu topolů, nasázených kolem vodní plochy. Chlapík připomínající znehybnělého agenta Jamese Bonda – v roli legendárního Seana Conneryho – seděl částečně zahalen  kostkovaným plédem na břehu rozlehlého rybníka a dva mužíci v maskáčích poskakovali kolem.

 

Splávek udice se potopil. Jeden z mužů letmo pohlédl na chrápajícího šéfa, nesouhlasně zavrtěl hlavou a znuděně zamířil k udicím. Potáhl nylonový vlasec a nevěřícně třeštil oči. Kovově třpytivá věc ve tvaru rybky nehybně visela na konci prutu. Roztočil cívku navijáku, pozvedl blyštivou "rybu", tu uchopil za bříško a snažil se ji odháčkovat.

 

Ozval se hlasitý výbuch, který z části těla muže držícího udici rázem udělal potravu pro opravdové ryby v rybníce. Když se následně spícího dědka podařilo vzbudit, byl hodně rozmrzelý, že prošvihnul zlatou rybku. Asi by po ní chtěl, aby ho udělala prezidentem.

 

 

+

 

 

Šéf v Bruselu zavolal agentku Alici Novak a pověřil ji úkolem v rodných Čechách.

 

"Nějaký Makala nalumpačil u vás v Česku obrovské jmění a práskl do bot. Teď žije ve Švýcarsku. Ani tam ale nemá klidu, protože se na něj chystají švýcarští vyšetřovatelé v souvislosti s přesuny velkých peněz na účty v jejich bankách. Pro nás je bezvadné, že se od něj odtahuje stále víc lidí, pro které býval zlatým prasetem. Díky tomu máme z jeho nejbližšího okolí informace, že zamýšlí poslat do nebeského království knížete a českého politika Schlafenberga. Ten se pro něj stal – jako jeden z jeho nejbližších kumpánů – bytostně nebezpečným. Dědek to má sice v hlavě pomotané a co neprospí prochrápe, ale jak se říká: čert nikdy nespí ... Třeba by se stal zázrak, něco by ho osvítilo a on by před švýcarským soudem popsal nějaká ta jejich dřívější alotria. To Makala zřejmě nehodlá riskovat a taky chce asi těm českým buranům ukázat, že na ně ještě má. Už to ostatně asi zkusil. Dostal jsem čerstvou zprávu z Prahy o nějakém atentátu při rybaření. Všechno co se týká případu máte tady ve složkách."

 

Po chvilce soustředěného čištění jedné z dýmek dodal: "Ti nahoře", výmluvně zvednul obočí k nebi, " rozhodně nehodlají dovolit, aby jim někdo sahal na jejich lidi. Těmi "nahoře" nemyslím tady ty bruselské tajtrlíky, ale opravdové mocipány, co řídí běh světa. Ten ochrapa – a to se musí uznat –pochází ze slavného evropského šlechtického rodu a jejich zástupci mají v oné světovládě velké slovo. Takže pojedete do Čech a pokusíte se starého páprdu ohlídat. Češi vám s tím pomůžou, příslušné instrukce jsem už poslal."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bývalý uhlobaron, gauner, který měl před lety pod palcem téměř všechny významnější politiky napříč stranami, vytuneloval firmy které ovládal a zmizel z republiky. Obrovitý majetek nashromáždil díky tomu, že se vetřel do přízně dřívějšího "pravdoláskařského" prezidenta, k němuž se přifařil tak, že se plánovitě seznámil s poněkud natvrdlým knížetem Schlafenbergem. Záhy si tohohle aristokrata omotal kolem prstu. Právě Schlafenberg zastával tou dobou funkci hlavního poradce onoho poněkud éterického prezidenta. Makala chytře využil kontaktů knížete. Spolu s ním založil firmu, jež se účastnila výběrového řízení na privatizaci světoznámého bylinného likéru. Jejich čerstvě založená firma tendr vyhrála i když nabída dalece nejnižší kupní cenu. Likérku převzala, v rekordním čase vytunelovala a zbytek prodala Francouzům, co vyráběli podobný produkt, jež ovšem zdaleka nedosahoval kvality toho českého.

 

O získané peníze se podělili. Zchudlý kníže měl prostředky na start své politické dráhy a podnikatel Makala se po hlavě vrhnul do světa velkého byznysu. S výraznou prezidentskou podporou a novými cennými konexemi založil finanční a pojišťovací společnost úvěrující nově vznikající i již etablované politické strany. Stal se mecenášem všech. Nejdříve "pravdoláskařů", následně se však jeho vliv rozlil do celého tuzemského politického prostoru. Jako rozhodující se pro jeho podnikání ukázalo, že mu stát – ústy pověřených – přenechal dominantní podíl v mamutí firmě, tehdy doslova impériu, zahrnujícím těžařskou oblast.

 

 

Tady Makala dovedl systém českého tunelářství k dokonalosti. Vyplácením plnotučných dividend sobě a spřízněným společnostem celý ten obrovský konglomerát doslova vysál. Dobře

holičkách nechal desetitisíce lidí. To už ti čeští političtí packalové nemohli zamést pod koberec. Makala se stal nepřítelem státu číslo jedna a začal se na něj pořádat hon. Plejáda patolízalů - kteří by se nevešli ani do Španělského sálu Pražského hradu – obrátila kartu a Makala se pro ně stal obtížným hmyzem. To dobou už ovšem zmíněný "lotrando grando" spokojeně bafal svůj kubánský doutník daleko za kopečkama.. Co v Čechách nestihnul vybílit nebo prodat, to přepsal na českou manželku. Ta doposud vlastní řadu butiků v Pařížské, jedné z nejdražších obchodních tříd Evropy, jakož i několik lukrativních nemovitostí v Praze a dalších zajímavých místech České republiky.

 

 

Makala se rovněž snažil ovládnout český mediální trh. Sice stále ještě vlastní nakladatelství a vydavatelství, ale jeho pozice tam je již více než vrtkavá.

 

Až donedávna mohl být v pohodě a na Čechy dělat ze svého sídla u Ženevského jezera

dlouhý nos. Tady by na něj tahle česká spravedlnost rozhodně nedosáhla. Situace se však rapidně změnila, když se o jeho osobu začali zajímat švýcarští vyšetřovatelé v souvislosti s přesuny obrovských finančních objemů peněz na švýcarské účty. To je jiná liga. Při vzpomínce na kamarády z MUS, vyšetřované a odsouzené švýcarskou justicí, bylo Malakovi hned jasné, že bude muset zvednout zadnici a něco udělat. Jinak jde dřív nebo později bručet.

 

 

+

 

 

V prostorné hale Terminálu 1. na Ruzyňském letišti panoval obvyklý ruch. Bylo až s podivem, jak lehce se dali rozpoznat zkušení matadoři od lidí, cestujících – řekněme třeba – velmi zřídka. Ono to množství oznámení a příkazů v dostupné části odletové haly nebylo rozhodně pro mnohé - méně znalé - žádnou snadno zdolatelnou překážkou. Celá metalická hala byla parádně vánočně vyzdobena. Ze stropů pokrytých hliníkovými šablonami se spouštěly zlaté svítící balíčky převázané červenými stuhami, zbytky volného prostoru

vyplňovaly zavěšené zelené koule – zřejmě imitace jehličí – se zapíchanými vánočními ozdobami, Zkrátka všude vůkol vánoční atmosféra, klid a mír, mír a klid.

 

Část haly Terminálu 2. , určená k vítání hostů přilétajících do Prahy ze zemí EU se rozhodně nemohla chlubit pompézností a vybavením prostorů pro jejich odbavení a následné odlety. Poté co pasažéři prošli poměrně úzkým koridorem, byli nuceni se prodírat houfem lidí mávajících cedulkami se jmény osob na které zde čekali, nebo nabídkami různých služeb.

 

Nečekal s cedulí, ale v ruce držel kytici žlutých narcisů. Kdysi se mu svěřila, že miluje velké žluté a bílé květy narcisů, kterým v Itálii říkají trombongini. Byla ještě krásnější než si ji pamatoval. Přiletěla z Bruselu a i v hnědém decentním kostýmku s tmavohnědými vzadu staženými vlasy zářila mezi těmi ostatními lidmi jako vybroušený diamant z Antverp.

 

Převzal kufr na kolečkách i sportovní tašku a společně přešli na parkoviště před zaparkovaný tmavohnědý Aston Martin.

 

„Hotový James Bond,“ vydechla.

 

„Všeci kradnů,“ poznamenal, zatímco skládal bagáž do zavazadlového prostoru. “To pravil jeden jistý, co se postupně dopracoval k miliardám. Pořád jsem u tajné služby. Dělám šéfa odboru a když se něco domáknu, hledím toho využít,“ doplnil a zaklapl víko kufru.

 

Projížděli dopolední Prahou. Sluneční paprsky klouzaly po kovových věžičkách s všelijakými ozdůbkami a vnikaly do fasád domů.

 

„Zlatá Praha,“ zamumlala obdivně.

 

„Co říkáš?“ zeptal se a mírně pootočil hlavou.

 

„Ale nic,“ odpověděla roztěkaně a sama se polekala, jak ji pohled na obdivované město dokázal rozhodit. „Mohl bys mi konečně říct něco víc o případu,“ vybídla ho, aby co nejrychleji potlačila dotěrné a citově hodně zabarvené myšlenky.

 

Přesto kradmo a trochu provinile pohlédla na muže, sedícího na místě řidiče. Časy, kdy spolu tady v Čechách dělali na případu uneseného eurokomisaře Šmidly, jakoby vystoupily někde z temnoty za oponou a časová prodleva mezi tím a dneškem jakoby vůbec neexistovala. Nebyl snad ani vzkaz, načmáraný chvatně rtěnkou na zrcadlo, to když opouštěla scénu z obavy, že by jejich vzájemný vztah mohl přerůst v něco víc.

 

Vypadal tak nějak usedleji. Zdaleka už to nebyl ten rozcuchaný brýlatý a roztěkaný hoch, co vždycky vyvedl něco absolutně nečekaného. Za volantem teď seděl hotový chlap, bez brýlí, s moderně, kolem uší sestříhanými kaštanovými vlasy.

„Kdes nechal brýle?“

 

„Už je nepotřebuju. Šest dioptrií zmizelo. Operace. Je to tak pohodlnější“.

 

„Jak to vypadalo na místě? Co jste tam zjistili“ zeptala se Alice, pečlivě zakrývající svůj klín papírovými ubrousky, to aby mohla pojíst obložené chlebíčky, zakoupené v lahůdkách na Jungmanově náměstí.

 

„Nebudeš věřit, ale na Schlafenberga zaútočil dron. Ano dron, slyšíš dobře“, zopakoval

Jan Klos, agent české tajné služby od volantu vozu Aston Martin, jakmile spatřil překvapený výraz v obličeji své „nové“ partnerky.

 

„Já se s tím setkávám taky poprvé. Podvodní dron. To už je prokázáno. Výbuch byl iniciován na dálku, zřejmě přes mobil. Mobilem se prý totiž dá ovládat podvodní kamera té

věci. Technický údaje. S těmi si poradí naši chlapi. Mě spíš zaráží, že použili C4.

Ne semtex, co se tady dá sehnat pořád relativně snadno, ale americkou C4. To je hodně neobvyklý a podle mě to svědčí o tom, že pekelný stroj byl sestavený v cizině. Ta okázalost nákladnost a neobvyklost postupu opravdu ukazuje na Makalu. Asi chtěl tím cirkusem ukázat dřívějším českým kumpánům, že na ně dosáhne i ze Švýcarska.

 

„To je fakt“, souhlasila Alice a jednotlivá sousta obložených chlebíčků zapíjela chlazeným Budvarem z plechovky.

 

„Na místě byl vyslechnut kníže. Ten to ale celé prochrápal. Jinak tam s ním byli přítomní správce zámku a jeden chlap z dědiny, co si ho volali na pomocné práce. Právě ten to odnesl, když sestoupil z vysokého břehu dolů k vodě a zvednul udici s „úlovkem“.Správce si nic nevybavoval. Ani nikdo z lidí, co se toho dne pohybovali v prostoru rybníka, si na nic zvláštního nevzpomínal, nekapíroval nějaké neobvyklé jednání. Jenom jeden rybář vypověděl, že když přijížděl k rybníku, tak ho míjelo černé SUV – asi BMW – s pražskou poznávací značkou. Za volantem měl sedět nějaký samotný chlap. Časově se údaje blížily možné době atentátu, tak to hoši z kriminálky začali prověřovat. Případ má v kompetenci mordparta, tajná služba, vlastně divize technických služeb k tomu byla přizvána na pomoc.

Mí hoši posbírali časové snímky z kamer na dé pětce, neboť předpokládáme, že hledaný vůz se na ni v Berouně napojil a pokračoval buď ve směru na Prahu, nebo Plzeň. Jelikož se tomu zabijákovi dědka na věčnost vyprovodit nepodařilo, myslíme si, že směřoval spíše na Prahu a pokusí se o něco dalšího. Do Plzně a dál na západ by asi pádil v případě, kdyby se mu zadařilo. Ostatně já tě k tomu rybníku zavezu. Jakmile se u pana knížete vypakujeme, tak to můžeme zajet omrknout,“dodal ještě Honza a zašmátral mezi chlebíčky. „Škoda, že už není léto“, zasnil se a přes přední sklo pohlédl na pozdně podzimní oblohu. „Takové romantické koupání při měsíčku…“

 

Odpovědí mu byl štulec do žeber.

 

„Teď by o takové romantice mohl snít akorát tak Franta Venclovský. Ten už je ale chudák po smrti.“

 

„Kdo to prosím tě byl?“ zeptala se věcně Alice.

 

„Ty si z dřívějška nevzpomínáš? Slavný československý otužilec. Přeplaval La Manche“, vysvětlil Honza a sáhnul pro změnu po plechovce piva.

 

„Dyť řídíš!“ zaprotestovala Alice.

 

„To vidím,“ odsekl a pivo v něm jenom zasyčelo.

 

„Při měsíčku by toho moc k vidění nebylo. Ten rybník, je to od zámku daleko?“

 

„Ne, není. Máme to skoro po cestě. Menší zajížďka. Tak dvacet kiláků.“

 

„Co takhle zajet tam teď?“ navrhla Alice.

 

„Klidně, to můžeme.“

 

V Berouně odbočili směrem do Křivoklátských lesů a asi po dvaceti minutách jízdy a několika dalších minutách chůze po uzounké pěšince lemované mlázím a všelijakými rákosy došli na vyvýšený plac s košatým stromem uprostřed. Přes mírně zčechranou hnědozelenou hladinu, ve které mizely paprsky zubatého podzimního slunce pohlédli do krajiny..

 

„Oni byli tady, jak jsme my. Udice měli dole u vody.“ Honza ukázal. dolů. Ten břeh je urvaný, asi po nějakém lijáku nebo co a to knížete a správce zřejmě zachránilo. Chlap co sešel k udicím už tolik štěstí neměl. Vlna výbuchu šla do utrženého břehu mezi zbytky kořenů

tadyhle toho stromu. Kriminalisté při prohlídce našli naproti, někde v těch místech,“ Honza máchnul rukou šikmo přes rybník, „cívku se zbytkem kabelu, co sloužil k ovládání toho podvodního dronu. Odsud je to všechno zdokumentovaný,“

 

„Já vím. Jenom jsem chtěla vidět to místo,“ odpověděla zamyšleně Alice. „Můžeš mi ještě něco víc říct o knížeti?“ dodala ještě, zatímco bojovala s bezpečnostním pásem.

 

„On ten Schlafenberg je totiž pěkný vykuk,“ začal poněkud obšírně Honza. „V roce 2002 například porušoval mezinárodní zákaz prodeje ryb, když obcházel nařízení, podle kterého nebylo možné prodávat ryby z jeho rybníků, dokud neprojdou laboratorními testy, aby se vyloučila nákaza plísní, která v té době zachvátila chovy v několika středoevropských zemích. Schlafenbergovi se nechtělo čekat na výsledky testů a tak raději ryby za milióny korun prodal účelově zřízené firmě svého správce, na kterou se už zákaz nevztahoval. Ryby tak prodával vesele dál, zatímco poctiví rybáři své ryby testovali a nakonec utřeli huby. Nebo coby jeden z nejbohatších lidí v republice si na opravy svých rybníků zažádal o několikamiliónové dotace od státu. O půl roku ale prošvihnul termín, do kdy měl rybník kolaudovat, pročež by měl tedy dotace státu vrátit. Zažádal si ale na ministerstvu financí o pardon a jeho kamarád tehdejší ministr financí Rambousek mu vše benevolentně prominul. Nic vracet nemusel.“

 

„Takže myslíš, že by v tom atentátu mohli mít prsty nějací flustrovaní rybáři?“ zeptala se ohromena údaji, které na ni partner vychrlil.

 

 

„Nemyslím. Chci tím spíš naznačit, že z knížete dělají troubu, ale ve skutečnosti je to filuta, co nasral hodně lidí a pravda nemusí zrovna plavat v rybníce. Stejně ale, nejpravděpodobnější verzí zůstává akce ze strany Makaly.“

 

 

Po záplatované silničce přijeli ke kovové bráně, zasazené do dvou bíle natřených sloupků, zakončených šikmými stříškami z červených cihel.

 

„Jsme tady,“ nahlásil Honza úsečně do mobilu a brána se rozevřela. Ještě kousek po příjezdové cestě lemované vzrostlými buky a oba agenti se ocitli v srdci areálu zámku Slavíč. Právě zde měl totiž pobývat kníže Schlafenberg.

 

Na placu, o fous menším jak Loretánské náměstí, stál vlastní zámek. Jednoposchoďová budova obdélníkového půdorysu se střechou, jakou mívají bohatá stavení na jihu Čech. Akorát tahle střecha nesla ještě navíc velkorysou půdní vestavbu. Šmolkově modrá fasáda, rozdělená béžovými svislými a vodorovnými pruhy, doplněná zdobnými prvky téže béžové barvy evokovala pohodu a dodávala tomu všemu příjemný esprit. Proti zámku stál přízemní okrový barák se sedlovou střechou a dvěma řadami podkrovních okének Před dřevěným pavilonem natřeným modře a bíle rostl členitý bazén, za jehož rozlohu by se nemuselo stydět ani středně velké město. Kolem rozestavěného plaveckého areálu se kupily hromady písku, štěrku, kaménků, kamenů. Ze strany od letního altánu kryla spodní část boční stěny zámku

tmavomodrá plachta. To zřejmě proto, aby snad zedníci při práci nenaflákali na jeho zámeček nějaký ten sajrajt.

 

Vstupní dveře zámku se otevřely, z nich vyběhli dva hafani, mohutný německý ovčák a černobílý, středně velký lovecký pes. Poblafávali a obíhali kolem nás. Usměvavá blondýnka středního věku psy okřikla a vykročila našim směrem.

 

„Tak vás vítáme na zámku. My to tady s manželem spravujeme a jsme panu knížeti při ruce. Můj odjel nakupovat a s našim pánem se také uvidíte později. Odešel k sobě do pokoje, jak v žertu říká, vědecky pracovat, což v překladu znamená, že si šel před spaním trochu odpočinout.“

 

Prošli prostornou halou vyzdobenou dobovými obrazy s převážně loveckými motivy a těch pár podobizen, co tam rovněž viselo, tak jejich majitelé se podle sveřepých obličejů zřejmě rovněž na lov chystali. V prostoru se nacházelo i několik bust Schlafenbergových předků. Chrabrá prsa byly vyštafírovaná všelikými medailemi, převzatými za hrdinské činy, vykonané bezpochyby pro blaho obecného lidu. Po dřevěném schodišti opatřeném zdobným zábradlím z nějakého vzácnějšího dřeva stoupali k hostinským pokojům. Z bílých stěn, lemujících vnitřní stranu schodiště, na ně mezi křišťálovými světly udiveně shlížely hlavy muflonů, kamzíků a srnců. I zde se nabízelo, tentokrát ovšem poněkud jízlivé vysvětlení, že pokud tuhle zvěř ráčil skolit samotný pan kníže, tak jim z jejich mord ještě nestačil zmizet údiv.

 

Starostlivá paní správcová nestihla dva nově příchozí seznámit ani s uspořádáním zámku, ani se zde respektovanými normami společenské etikety, když domovní monitoring hlásil další návštěvu, čekající u příjezdové brány.

 

Po malé chvilce vjela na nádvoří zámku bílá neoznačená dodávka divize technických služeb, tudíž odboru, jemuž velel zde přítomný Jan Klos. Z VW Transporteru vystoupili tři muži. Obtěžkáni kufříky a brašnami se krátce pozdravili se šéfem, který je očekával u vchodových dveří a následně vedl již výše popsanou cestou do jemu přiděleného pokoje.

Dva Honzovi spolupracovníci a jeden zástupce kriminálky vybalili fidlátka, byli představeni Alici Novak a hned nato začala řekněme pracovní porada.

 

"K útoku použili podvodní dron", začal mladík z technických služeb s divokou kšticí narezlých nepoddajných vlasů, oblečený do rezavohnědé kožené bundičky, pestrobarevné flanelové košile a sepraných džínů.

 

"To je fantazie", prohodila na půl úst Alice.

 

"Není to žádná fantazie", pokračoval onen řečník. Podvodní dron POWER RAY se dá koupit už i u nás. Je to vlastně malá ponorka, připojená k ovladači dlouhým kabelem. Bezdrátová technologie by pod hladinou byla zatím těžko použitelná. To zařízení hodíš do vody, ovladačem kontroluješ jeho plavbu pod vodou a na mobilu, tabletu nebo brýlemi pro virtuální realitu pozoruješ přímý přenos z čelní kamery. Lepší viditelnost zajišťují dva přední reflektory. Provedlo se ohledání místa činu, zajistili povýbuchové zbytky a zplodiny, všechno šlo k chemickému a fyzikálněchemickému zkoumání. To dělá kriminalistická pyrotechnika.

Trasologické stopy jsou neprůkazné. Otisky bot žádné – je sucho – obtisky pneumatik – nějaké jsme sice odebrali, ale zřejmě k ničemu nebudou. Parkuje se tam u takových mladých stromků, které tvoří alej oddělující rybník od místní cesty. Je v tom guláš.a pořád to ještě vyhodnocujeme. Zajímavější se zdají být fotky z enforcementních bran."

 

Spustili žaluzie a začali přehrávat odfiltrované výsledky šetření průjezdů automobilů v daný den a časový interval po dálnici D 5. Skutečně se jim podařilo monitorovat černé BMW X5 řízené mužem v červené baseballové kšiltovce á la Donald Trump a s tmavými brýlemi na očích. Neznámý měl na všech snímcích čepici staženou hluboko do čela, jakoby snad věděl o přítomnosti dotěrných kamer.

 

"Můžete to vrátit!" vykřikla náhle Alice Novak. "Potřebuju detail na sedadlo spolujezdce!"

 

Technik zvětšil prostor vnitřku vozu a zabral požadovaný detail. Na sedadle ležel autoatlas, krabička cigaret Gitannes a zapalovač.

 

Ten zapalovač!" vypískla Alice.

 

Technik opět učinil žádané a zvětšil daný výřez na maximum.

 

"Co je s tím zapalovačem?" zajímal se Honza. Ostatní přihlíželi.

 

"Je na něm lebka, skull," odpověděla duchem nepřítomná Alice. Skutečně, kovový benzínový zapalovač obdélníkového tvaru. Z jeho lesklé plochy zřetelně vystupovala lidská lebka.

 

"To snad není možné ... to není možné ...," mumlala ohromeně Alice.

 

"Co se děje?" špitl Honza.

 

"Něco mě napadlo. Musím to prověřit," odpověděla šeptem a do konce porady seděla mlčky, zahloubaná sama do sebe.

 

Chlapík z kriminálky, sportovně vyhlížející mladík s krátce střiženými kaštanovými vlasy, v hnědém padnoucím obleku, bílé košilí doplněné hnědou vázankou s vetkaným fialovým vzorem, si vzal slovo:

 

"S tím podvodním dronem," začal poněkud těžkopádně, "na protějším břehu – asi tak padesát metrů od místa výbuchu – jsme našli cívku se zbytkem přetrženého kabelu. Kníže a ten jeho správce byli v době výbuchu na horní části břehu. Udice měli položené dole u hladiny. Nárazová vlna tak směřovala dolů a to jim zachránilo život. Tohle ten zabiják buď nedomyslel, nebo dobře nenačasoval. O zajištěných stopách jsme si řekli před chvíli, takže to BMW. Podařilo se nám ho monitorovat do Prahy. Tam se v uličkách ztratilo, nicméně podle značky jsme zjistili, že patří půjčovně v Argentinské a bylo vypůjčené den před atentátem na anglický pas, znějící na jméno John Green z Londýna. Jak nám potvrdili britští kolegové, jistý John Green na udané adrese skutečně bydlí, podle zaslaných údajů se ovšem jedná o invalidního osmaosmdesátiletého důchodce. Pas je tedy falešný a nepředpokládáme, že náš muž– pokud tedy jde o osobu totožnou s hledaným atentátníkem – by byl tak neopatrný, aby půjčený vůz vrátil oficiální cestou. Přijde tak sice o desetitisícovou kauci, která se běžně platí, ale s tím se asi počítá. Dění v půjčovně a okolí máme nicméně pod dozorem. Lidé z personálu – co přímo zapůjčují auta - byli náležitě poučeni, jméno John Green jsme zaslali do všech kanálů, které využíváme v rámci mezinárodního pátrání, to znamená hotely, letiště, banky a tak dál."

 

Porada skončila. Chlapi si svá "fidlátka" zase sbalili a zmizeli ze scény.

 

Blížila se doba večeře, tedy čas, kdy se Alice s Honzou měli setkat s knížetem. Paní správcová je dovedla do prostorné jídelny s velikým, zřejmě dubovým stolem uprostřed. Mohutný několikaramenný křišťálový lustr ozařoval obdélníkovou místnost s dřevěnými vyřezávanými židlemi, seskládanými kolem onoho monumentálního stolu i bočních stěn.

Monstróznímu svítídlu pomáhaly osvětlovat prostor menší, nástěnné lampy, pocházející evidentně ze stejné dílny jako lustr. V jejich blyštivém svitu vystupovaly z temnot starých pláten tváře předků zde přítomného pana knížete. Shlížely poněkud povýšeně a sebestředně.

 

Sám kníže se jevil jako senior, velmi dbalý o svou image. Chtě nechtě mu člověk musel přiznat jistou noblesu. V šedozelenkavém tyrolském obleku, zdobeném lemováním a kostěnými prvky, stál u jednoho z výklenků, pokuřoval dýmku a pootevřeným okénkem shlížel na své panství.

 

Poté, co je správcová uvedla, vyšel jim v ústrety. Alici políbil ruku, Honzovi ji naopak po chlapsku stisknul.

 

"Tak Vy jste ten můj strážný anděl?" oslovil Alici poněkud nakřáplým hlasem, který s jeho

reprezentativní osobou rozhodně nekonvenoval. Cítila, jak ji zpoza mohutného tmavého obočí, zušlechtěného do jakýchsi náznaků trojúhelníků, rentgenují pichlavé oči, nepodobné očím postav z obrazů zavěšených zde v jídelně.

 

"Poslali mě, řekněme jako výpomoc," odpověděla Alice. "Spolupracuji tady s kapitánem Klosem," dodala ještě a ukázala prstem na Honzu.

 

"My zase pomáháme kriminálce," dovysvětlil Honza a přijal nabízenou židli u večerní tabule pro tři za stolem pro třicet. Předtím ovšem Schlafenberg Alici galantně odsunul její židli a počkal, až se usadí.

 

"Pane kníže, nevím, nakolik Vás informovali. Já jsem z bruselské centrály tajné služby. Neznáte prosím našeho šéfa plukovníka Frosta? Paula Frosta?|"

 

Schlafenberg si podložil dlaní bradu a vypadalo to, že přemýšlí: "Ne nikoliv. Neznám. Pokud ano, nejsem si toho vědom," odvětil šroubovanou češtinou, stříknutou mluvou politickou.

 

U chutné domácí večeře, sestávající se ze zeleninové polévky, špikované králičí kýty, pudingu dvou barev, vše zapíjené výborným moselským vínem, se knížete podařilo přemluvit, aby několik následujících dní zůstal na zámku a neplánoval žádné výjezdy. Souhlasil beztoho hlavně kvůli Alici. Ta musela přijmout slib, že ji osobně seznámí se zámkem a historií jeho rodu. To Honzovi vyhovovalo. Hoši z divize si všechna "fidlátka" - jak jsme ty věci nazvali –

nesbalili. Něco nechali jako dodělávku svému šéfovi a ten je hodlal urychleně instalovat.

Po kávě a schlaftruňku zašel Honza ještě na chvíli za Alicí.

 

"Co to bylo s tím zapalovačem? Nějak tě to rozhodilo," zeptal se hned, jakmile zapadla západka zámku.

 

"Je jeden chlap, kterého Frost využíval, nebo ještě využívá ke špinavé práci. Říká se mu kapitán Silver. Podle toho jednookého piráta. Bývalý žoldák. Jedno oko skleněné, chlap bez citu a svědomí. U nás se o něm traduje, že má takový rituál. Svým obětem, než je zabije, ukáže stříbrnou lebku. No a stříbrnou lebku jsme viděli na fotce z interiéru sledovaného auta."

 

"A ty myslíš, že Frost ... třeba?" nakousnul Honza otázku. ? "Proto ses ptala Schlafenberga jestli ho zná?"

 

"Nevím, jakou hru by mohl plukovník hrát, ale to vím, že se mu věřit nedá. Umí tahat za nitky. V tom je skutečný mistr. Je jasné, že ho v pátrání po domnělém Greenovi musím obejít," ujišťovala spíše sebe samu Alice. "Zrovna zítra mu mám volat a podat průběžné hlášení o případu. Bude hodně důležité, co všechno mu řeknu."

 

Během snídaně se krátce pozdravili se správcem, manželem paní domácí, dobré to duše tohoto místa. Chlap byl jejím protipólem. Ochotou rozhodně nepřekypoval, neustále brblal a na něco žehral. Honzu to pouze ujistilo v tom, že tohohle člověka do připravované akce zasvětit nemůže a potřebné musí připravit sám.

 

Alice odešla s knížetem na prohlídku zámku, spojenou s přednáškou o historii rodu Schlafenbergů. Honza situace využil a šel omrknout terén. Vytipoval místa, kudy by podle něj mohl případný narušitel do areálu zámku vniknout a nastražit pastičky, přesněji fotopasti a signalizační zařízení s časovými spínači.

 

Den se se dnem sešel a nic převratného se neudálo. Honza pravidelně kontroloval dělníky, kteří s pověření firmy budovali bazén. Bylo jich maximálně pět a pořád ti sami. Žádnou dodávku materiálu nečekali, takže odpadl problém s identifikací dodavatelů.

 

 

+

 

 

Seděl u otevřeného okna a koukal na temnou oblohu. Rád pozoroval noční nebe, Měsíc, hvězdy. Tady výhled nerušil žádný městský smog, všudypřítomná světla a neóny.

V těchhle končinách byla svítivost maximální. Ne ovšem dnes. Zatažená obloha, po které pluly hrozivé mraky.

 

Ozvalo se slabé zaklepání. Otevřel dveře. Na chodbě stála Alice v průsvitné noční košilce.

 

"Slyším tě přecházet. Můžu na chvíli k tobě? Nějak se mi nedaří usnout

 

"Pojď dál," vybídl ji Honza a ustoupil ode dveří.

 

Seděli na okraji postele a dýchali noční vzduch prosycený vůní lesa a čerstvě posečené trávy. Naklonil se k ní. Nádherné chvíle prožité společně v jeho hostivařském bytečku se vydaly proti běhu času, aby se zhmotnily v dané přítomnosti.

 

Usnula mu v náručí. Pozoroval ji, jak lehce oddychuje a přál si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

 

Na okenní římsu zabubnovaly první kapky deště a bylo slyšet tlumené dunění. Bouře se blížila. Výhružné zahřmění doprovázel namodralý klikyhák blesku. Lampa na nočním stolku zablikala a zhasla. Alice začala procitat.

 

Honza chmátnul do zásuvky, vytáhnul svého Walthera a klíčky od auta, na nichž měl zavěšenou malou ale výkonnou halogenku. Proužek bílého světla klouzal po stěnách a podlaze zčernalé chodby. Chvíli nato uslyšel zavrzání dveří a mihotavé světlo postupovalo přízemní halou pod ním. Nalepil se na chladnou stěnu a opatrně sestupoval po schodech dolů.

 

Temná silueta stála zády k němu a svítila do otevřeného prostoru elektrického rozvaděče. Honza ne ni zasvítil a úsečně přikázal : "Ruce nad hlavu a ať je vidím!"

 

Jéžišmárija !“ vykviknul vyděšený hlas. „Já šla akorát nahodit pojistky. To se tady stává, že to při bouřce vypne. Nemůžu to nechat kvůli mražákům,“ zakvílela plačtivým hlasem správcová.

 

„Promiňte, že jsem vás tak vylekal. To víte, po atentátu na pana knížete a vašeho manžela opatrnosti nezbývá.

 

Vyjukaná žena odešla do svého bytu, aby zkusila znovu usnout. Mezitím se na místě objevila i Alice. Prohlédli pojistkovou skříň, zda snad přece jenom nedošlo k nějaké manipulaci. Výpadek proudu zřejmě opravdu zapřičinil pouze slabší nebo vychozený hlavní jistič. Pro jistotu ještě prohlédli dostupné prostory zámku. Vypadalo to, že je všechno OK.

 

Slunce se vyhouplo na modré, bílými obláčky zčechrané nebe, ptáci cvrlikali, po noční bouřce ani památky. U snídaně se Honza ještě jednou omluvil paní domácí. Schlafenberg

jenom nechápavě mžroural. Ani on, ani správce neměli o nočním zásahu Ahnung. Alice po snídani odkráčela odtrpět si s knížetem svůj díl povinné účasti, Honza zmizel ve svém pokoji. Hrábnul pod postel a vytáhnul tašku, ne nepodobnou obalu na notebook. Položil ji na stůl a začal skládat jednotlivé díly stavebnice. Šlo o výkonný kamerový dron typu DJI-Mavic Pro. Malý čtyřramenný, asi dvaceticentimetrový přístroj, o hmotnosti ani ne jednoho kilogramu, se na stole roztahoval jako nějaký agresivně invazní brouk. Honza zamumlal: „Válka dronů.“

 

S dronem v ruce vyšel do jasného zářivého dopoledne a chvíli se na nádvoří rozhlížel. Vytáhnul mobil, rozložil ovladač a telefon k němu připojil. Dron vzlétl a display vykreslil krásné a ostré kontury krajiny, doplněné údaji o letu. Tuto proceduru opakoval, přičemž vždy svého nového pomocníka vypustil na jinou světovou stranu. Malý Ikarus vylétl k vycházejícímu Slunci. V třicetimetrové výšce se zastavil a vestavěná 4K kamera začala snímat okolí zámku ve směru od příjezdové cesty.

 

Zamžikal a zapíchnul oči do obrazovky. Zdálo se mu to, nebo je to fakt? Mezi stromy v převážně listnatém lese zachytil pohyb. Nabyl dokonce dojmu, že se jednalo o postavu člověka. Opakovaný průzkum ale již nic takového neprokázal. Nutně se potřeboval dostat níž. Sestoupit s dronem a uřídit ho ze země v situaci, kdy létá nad vzrostlým lesem, se jevilo jako velice riskantní. Pohlédl na zámek a zvednul oči. Ovšem, odkýval a zmizel uvnitř. Akce pokračovala z jeho pokoje. Nyní mohl svého létajícího průzkumníka spustit níž a lépe prohlédnout oblast.

 

Ne, nemýlil se. Z větví košatého dubu někdo seskočil a obcházel kolem kmene. Přivolal dron a pádil za Alicí. Netaktně vyrušil knížete uprostřed přednášky, což Schlafenberg doprovázel nesrozumitelným mručením a výhružným krabacením obočí.

 

Opatrně postupovali lesem. Pokud tady zabiják opravdu číhal, mohl udeřit kdykoliv. Honza zapnul mobil a mlčky prohlédli snímek pořízený dronem. Muselo to být někde tady. Zámecká zítka vpravo od vjezdové brány a na ni navazující drátěné oplocení.. Jenom ty listnáče byly jeden jako druhý.

 

Pak ho ale uviděli. V zelenožluté houštině listí seděl obkročmo na větvích spodní části stromu a puškou mířil někam do areálu zámku.

 

„Vzdej se! Jsi obklíčen!“ zařval Honza a výhružně mával svým Waltherem. Odpovědí byl bleskurychlý výstřel. Kulka jenom zahvízdala kousek nad jejich hlavami. Honza se zapotácel, upadl na břicho a po mechu a setleném listí sjel do vyschlého koryta nějakého potoka.

 

Střelec s puškou v ruce seskočil. Při dopadu na zem se zvrátil a zabalancoval. Alice pevně sevřela rukojeť pistole. Jejich pohledy se na malý okamžik střetly. Přikrčený chlap mrštně zakličkoval mezi stromy. Zapraskaly dva výstřely a jedna z kulek odštípla kus březové kůry, pár centimetrů od pravého ramene pronásledovaného. Toho po chvíli pohltil les. S ohledem na zabijákovu výstroj by bylo bývalo krajně nebezpečné nahánět jej nadále po lese a snažit se ho eliminovat.

 

Honza opustil zrádnou proláklinu a dokulhal k Alici. Spolu prohlédli místo úkrytu atentátníka. Z jedné větve sundali futrál na odstřelovací pušku a rychle mizeli, aby se snad z pronásledovatelů nestali pronásledovanými. Hlášení o průběhu akce, jakož i popis hledaného s odkazem na jeho možné použití automobilu BMW X5 s udanou poznávací značkou předali telefonicky policii.

 

Vrátili se zpět. Před dlouhým barákem, co stál proti zámku, pocupkával Schlafenberg a drobil kačenkám, které se kolébaly v kulatém drátěném výběhu. Lepší cíl si snad ten najatý vrah ani přát nemohl.

 

Honza knížete z jeho vesnické idylky rychle vyvedl. A to doslova. Chytil ho za flitr a smýknul jím směrem ke vchodu do zámku.

 

„Neříkali jsme vám několikrát, abyste nevycházel? Zrovna před chvílí jsme sundali se stromu jednoho střelce, co si chtěl zopakovat Sarajevo. Kdyby jsme ho přitom nevyrušili, nadělal by z vás krmení pro kachničky. Běžte domů a modlete se, ať se něco podobného neopakuje,“ přikázal důrazně Honza. A taky byste se mohl domluvit s nějakým šéfem sekuriťáků, ať sem pošle ze dva chlapy, co by to tady obcházeli,“ dodal ještě.

 

Schlafenberg cosi nesrozumitelného blekotal, snad to ani česky nebylo, přesto za aktivního

Honzova přispění zapadl do budovy, v jeho případě spíše er kehrte Heim.

 

 

+

 

 

Zapojila jsem dobrého přítele v Bruselu. Poslal tuhle fotku Silvera. Johannes Klausen. To je jméno toho bývalého žoldáka,“ dodala ještě s viditelným uspokojením Alice.

 

„Jak to dokázal?“ zeptal se Honza.

 

„To nevím. Na některé věci je lepší se neptat. Víš co bych ale potřebovala?“

 

„Copak?“

 

„Máš nějaké známé na vaší Národní centrále Interpolu?“

 

„No, to mám. My s nima často spolupracujeme.“

 

„Chtěla bych, aby někdo zadal otisky prstů, co se sejmuly z pouzdra na odstřelovačku,

do Informačního kriminalistického systému Interpolu. Bylo by bezvadné, kdyby vydali i

mezinárodní pátrací oběžník. Zatím ale bohužel nemáme dost pádných důkazů. To by se obrátilo proti nám. A vezmi prosím tě tu fotku se jménem na kriminálku. Alespoň budou moct rozšířit a upřesnit pátrání . Jsem si jistá, že je to on. Chvilku jsme na sebe v tom lese hleděli. Já ho sice víceméně neznám, ale něco mně říká, že tohle je tutovka.“

 

 

„Dobrá, zkusím to zařídit,“ slíbil Honza. Fotografii stíhaného zabijáka strčil do černé příruční tašky a chystal se odejít. „Měj se. Dědek dostal co proto, tak snad bude v klidu. Teď sedí u sebe a trucuje, Má vpravdě vedení delší než historie jejich rodu. Snad mu to ale časem dojde,“ shrnul Honza a zavřel dveře pokoje.

 

 

Vytáhnul žaluzie a otevřel okna. Zatuchlost vyvolaná nevětráním místnosti se rozplynula někde v rušné ulici dole a kancelář se začala koupat v ranním slunečním svitu. Někdo energicky zaklepal. Honza se odlepil od otevřeného okna a šel otevřít. Mezi futry stál jeho zástupce, mimo jiné ten samý mladík, který přijel se dvěma dalšími na Slavíč, aby referoval o výsledcích šetření. Zase měl tu flanelovou košili, pouze tentokrát přes ni natáhnul pracovní plášť.

 

Krátce se pozdravili a mladší kolega bez okolků spustil: „Otisky prstů z toho kufříku negativní. V dostupné databázi nejsou. Uvidíme co Interpol. Už jsme je obeslali. Chlapi z balistiky identifikovali podle pouzdra i zbraň střelce. Nechali tady technickou dokumentaci. Mládenec si odkašlal, nasadil brýle a začal předčítat: „Odstřelovací puška VSS – Vintorez. Byla vyvinuta v tehdejším Sovětském svazu pro potřeby speciálních sil, KGB a MVD. Jde o bezhlučnou automatickou zbraň, vybavenou optickým zaměřovačem se čtyřnásobným zvětšením, pro střelbu v noci je dodáván zaměřovač se zvětšením tři a půl násobným. Ve dne střílí přesně do vzdálenosti čtyř set metrů, v noci potom do tří set metrů. Puška se dá jednoduše rozebrat na jednotlivé bloky a uložit do kufříku, jaký jste našli. Střílí s tlumičem buď v samočinném nebo samonabíjecím režimu. Naprosto jednoduché a geniální. Pro toho chlapa perfektní volba. Ten teda ví co vybrat. Kdyby jste se tam neukázali, tak staříka rozstřílel na cucky a vy jste měli taky namále. S tím co měl v ruce.“

 

Honza seděl u konferenčního stolu se šesti neurovnanými židlemi kolem a dlaní si podepíral bradu. „Víš co mě napadlo?“ zeptal se a nadále přeměřoval hromádku papírů srovnaných vedle telefonu. „Ten požadavek na Interpol bychom mohli rozšířit. Dotázat se

jich, jestli odstřelovací puška tohohle typu nebyla použita u nějakého dalšího atentátu, nebo vraždy, jedno kde ve světě. V případě že ano, tak se elegantně dostaneme k informacím,“ navrhnul Honza a druhý souhlasně přikyvoval. „A taky jsem tě chtěl poprosit: Schlafenberg

možná dostane z vnitra ochranku. Přece jenom je to politik, bývalý ministr a poslanec. My u něj nemůžeme dřepět věčně. Kdyby ano, tak tam mám nainstalované nějaké věci a budu to muset řešit. Potřeboval bych případně píchnout s demontáží.“

 

„No jo, no problem. Co tak zajít někam na jídlo?“

 

„Dobrej nápad,“ souhlasil Honza.

 

 

+

 

 

Šéf odboru evropské tajné služby, plukovník Paul Frost, seděl na jedné z bíle natřených laviček rozesetých v parku pod Petřínem a soustředěně z vnitřku hlavičky své oblíbené Dunhillky vyškrabával zbytky starého tabáku. Tahle činnost ho zaměstnávala natolik, že si ani nevšiml Alice, jak se k němu po asfaltovém chodníčku blíží. Až když zaslechl:“Bon jour Mosieur le Colonel!“ zvedl hlavu a začal se vracet do reality. Vstal, pokynul rukou a Alice usedla vedle něho. U francouzštiny zůstali.

 

„Jak pokračuje vyšetřování?“ zeptal se plukovník a započal proces nacpávání dýmky.

 

„Od doby, co jsme překazili druhý atentát – o tom jsem vás informovala – se nic zásadního nestalo.“

 

„Víte, já než půjdu navštívit ty burany z české sekce, tak bych od vás rád něco slyšel. V Bruselu se mi doneslo, že máte velmi důvodné podezření, že atentátníkem je jeden bývalý voják, co pro nás kdysi pracoval. Je skutečně pravdou, že jsem byl býval nucen ho zaúkolovat a na jeho služby se spolehnout. S tímhle faktem se rozhodně dokáži vyrovnat. Mě spíše činí nejistým zjištění, že jste konala mimo a mou osobu takříkajíc obcházela. Všelikými oklikami vám byla – bez mého vědomí – zaslána fotka onoho muže a ta teď zřejmě obíhá po Praze. Všichni vědí, že hrozně nerad opouštím kancelář, Brusel, vůbec Belgii. Tohle mě ale zvedlo ze židle, to je bohužel pro vás velmi, ale opravdu velmi zlá situace.

 

Alice poslouchala. Během jeho řeči si vycítila, že se do ní zabodávají bleděmodré oči, chladné jako grónský ledovec a že tenhle skrček najednou mluví velmi otevřeně, zcela jinak, než jak od něj byla doposud zvyklá. Nepříjemný pocit jí sevřel žaludek.

 

„Já neměla jistotu. Tu ostatně nemám ani teď. Proto jsem vás nechtěla obtěžovat nějakými domněnkami ,“ řekla na svou obhajobu, ale neomylně vycítila, že slova letí kolem tohohle skřeta a mizí v květinovém záhonu na trávníku za lavičkou.

 

K probíranému tématu se už nevrátil. Mluvil o krásách života a okouzlení Prahou. „Musíme se rozloučit,“ pronesl hlasem, smutnějším než má kondolující funebrák. „Já si chci ještě v klidu dokouřit dýmku a chvíli obdivovat tohle čarokrásné město,“ prohlásil a jeho pohled byl zase o pár stupňů studenější.

 

Vstala, přijala nabízenou pravici a s hlavou plnou nevyjasněných otazníků odkráčela směrem k dětskému hřišti, kousek nad Hellichovkou. Tam usedla do stínu pod kaštany a pokoušela se nějak utřídit roztěkané myšlenky. Přes hlavičky dětí, dovádějících na houpačkách, kolotočích, skluzavkách a různých prolézačkách, pohlédla do míst, odkud sem přišla.

 

Shluk lidí narůstal. „Tam se něco stalo,“ utrousila mladá maminka, snažící se na piknikovém stole uklidnit vřeštící nemluvně. Alice vstala a zamířila zpět k místu setkání s plukovníkem.

 

Poloseděl, pololežel s dírou v hlavě po kulce větší ráže. Dýmka zůstala zaklíněná na lavičce. Křížem přes prsa mu ležela černá kožená brašna. Na ní se ve slunečním svitu blyštěl kovový zapalovač s reliéfem lidské lebky. Alice přehlédla dav čumilů. Vytáhla mobil a volala Honzu.

+

 

 

Mega akce, kterou složky Policie České republiky rozjely, byla veskrze nevídaná. Snad každý, kdo nosil uniformu, nebo byl nějak spojen s policejní profesí, procházel s fotkou Johannese Klausena Prahu. Velké policejní šéfy sjednotila především obava, aby nebyli nařčeni z nečinnosti. Spustili tudíž mohutnou mašinerii a doufali, že je tahle síla nesmete, ale ponechá na jejich pohodlných židlích. Nervozita a chvat se staly průvodními jevy, táhnoucími se jako červená nit celou bezpečnostní strukturou. Jenže rychlost, jakou lze takovou koordinovanou akci spustit je věcí hodně diskutabilní. Zapojit potřebné složky bezpečnostního aparátu a uvést je v činnost vyžadovalo jistou dobu. Ta byla rozhodně delší, než-li čas potřebný k dosažení hranice státu. Alice a ani Honza nevěřili, že by hledaný - po zastřelení vysoce postaveného zástupce nadnárodní tajné služby – setrvával v lokalitě, kde před krátkou dobou vraždil. A nevěřili v to snad ani ti vysocí policejní velitelé. Muselo se ale pátrat, vyšetřovat a předkládat výsledky. Alice nebyla schopna pochopit, proč, když v jedné kanceláři vypověděla tohle, tak se jí v další ptali na totéž. S jistou opatrností řekla co věděla. Neměla tušení, zda-li má zabiják v Praze komplice a rovněž nepovažovala za nutné odkrýt zdroj, od kterého obdržela fotku a Klausenovo jméno.. Starý pán, bývalý vysoký důstojník belgické tajné služby a její dobrý anděl, měl hodně roků, hodně dobrý soukromý archiv, hodně dobrou paměť a nárok na klid. Vyšetřovatelům tedy sdělila, že fotku a jméno podezřelého zaslali na její popud z Bruselu. Hlavu plukovníka Frosta prostřelil speciální náboj SP-5 s celoplášťovou střelou s olověným jádrem. Tenhle typ střeliva se používá do odstřelovací pušky Vintorez. Ta sehrála roli v pokusu o vraždu knížete Schlafenberga. Střelec střílel ze vzdálenosti zhruba dvě stě metrů a byl ukryt v hustém svažitém křoví. Všeobecně se mělo za to, že atentátníkem je právě Klausen Alice byla nakonec ráda, když ji nový dočasně jmenovaný šéf povolal k sobě do Bruselu.

 

 

+

 

 

Vyšla z domu. Byla zase v Bruselu. Ve svém. Tady, na bulváru Emile Bockstael, už bezmála devět roků bydlela. Přesto cítila, že něco vstoupilo mezi ni a tohle město. Cihlové domy bez omítek, tu a tam se zvýrazněnými světlými ozdobnými prvky, které Brusel tak charakterizují, působily tentokrát nějak nepatřičně. Její myšlenky se pokaždé zatoulaly do Prahy.

 

Vešla do podzemní garáže a zaklepala na okénko hlídače. Juan Sanchez pospával za stolkem. S jistou námahou otevřel oči. „Á, seňorina Novak,“ a vysekl pravou karibskou poklonu. Blížili se k jejímu autu, Dlouhé bílé Ferrari parkovalo v tmavším koutě garáže, poněkud stranou od ostatních. Počkala dokud nezmizel z dohledu, otevřela dveře a nastoupila. Milovala tu chvíli, kdy jí začal vnikat do nosu drsný pach oleje, benzinu a kůže z polstrování. To vše se slilo v pocit nezkrotné volnosti. Pohladila volant a nastartovala. Bílý brumlající šíp, jako již mnohokrát, nejprve vykouknul z garáží, aby hned nato motor zaburácel a vůz zmizel z dohledu.

 

Po nějakém čase zase stála před masivní kovovou bránou s tepanými motivy květů a listů. Stáhla okénko a strážní kamery u vchodu obdařila širokým přátelským úsměvem. Zase jí vítala vila z pálených cihel se zelenými okenicemi. Cestička vysypaná bílým pískem, lemovaná keři rododendronů a zelených ploch ji dovedla před zelená vstupní vrata. Před těmi na ni zase čekal vazoun s nápadně vybouleným sakem, aby ji doprovodil po širokém schodišti se zábradlím, zdobeným stejnými motivy jako na bráně venku a dovedl ji do prvního poschodí. Zamířila k tapecírovaným dveřím, ale strážný jí pokynul a šel dál dlouhou chodbou. Alice si uvědomila, že malá začouzená cimra s malým vyuzeným mužíkem, plukovníkem Frostem uvnitř, je minulostí.

 

Dočasně jmenovaný ředitel odboru ji přijal v prostorné, světlé, sluncem zalité kanceláři s uklidňujícím výhledem do parkové zeleně. Předala mu podrobné hlášení o průběhu pražské mise a přijala nabízenou židli.

 

Písemnou zprávu založenou v plastové složce položil na roh stolu, hrábnul do hromádky dokumentů srovnaných vedle stojánků s fotografiemi členů jeho rodiny, opatrně – jakoby se bál, že ten krásně srovnaný komínek rozboří – vytáhnul arch papíru a předal ho Alici.

 

„To je určeno víceméně pro vás,“ řekl a posadil se proti ní.

 

Alice začala číst a samým překvapením ji poklesla brada. V horní části listu byl tučným písmem umístěn vzkaz – Určeno Alici Novak a následoval vlastní text:

Zvažoval jsem, zda-li nemám moje prohlášení poslat do deníku De Tijd, ale dospěl jsem k názoru, že vysvětlení dlužím hlavně vám. Jelikož neznám váš email, posílám tuhle poštu na veřejně dostupnou adresu instituce, pro kterou jsem měl v minulosti také tu čest pracovat, i když pravda, moje zařazení nebylo bývalo zcela oficielní. Nicméně dané úkoly pro mě byly službou vlasti, něčím jako ozdravování veřejného prostoru. Nyní sám potřebuji ozdravnou kůru. Nevím, kolik času zbývá, proto bilancuji. To, že při mém prvním pokusu o odstranění toho knížete zahynul nevinný člověk, mě hodně nahlodalo. Zřejmě postupující nemoc zapřičinila nedostatečnou koncentraci při ovládání přístroje. Zadavatelem atentátu byl Paul Frost. Jsem toho názoru, že se jednalo o plukovníkův kšeftík, realizovaný z větší části mimo tajnou službu. Po druhé nezdařené akci jste odhalili mou totožnost. Plukovník si byl jist, že upadl v podezření. Vylákal vás na schůzku a já dostal za úkol vaši likvidaci. Věděl jsem přesně, že následně bych byl na řadě já. Už nějaký čas jsem přemýšlel, jak spolupráci s Frostem ukončit. Tohle mi přišlo jako nejlepší řešení.

Přeji mnoho úspěchů v osobním životě.

S úctou

Johannes Klausen

 

„Poslal to z menší internetové kavárny, kde nemají kamery. Rue Tivoli v Laekenu. Založil nový mail a dokument zřejmě nechal zkopírovat v nějakém copy-centru. Nedohledatelné. Co si o tom myslíte?“ Dočasný ředitel pohlédl přes kovové obroučky brýlí na Alici a bylo nasnadě, že je velmi zvědav na její odpověď.

 

„Víte, pokud mám mluvit otevřeně, tak z řeči, nebo jistých náznaků, během oné osudné schůzky v Praze jsem skutečně nějak vycítila, že mi ze strany plukovníka hrozí nebezpečí. Byl to dojem, pocit, ale hodně silný pocit. Rozhodně se nenechám ovlivňovat nějakým profesionálním zabijákem, ale bez pardonů, do té mé skládanky to zapadá.“

 

_My tady v Bruselu neměli ani ponětí, že je Frost v Praze. Nenavštívil ani českou sekci. Zkrátka vzal si týden dovolené a odjel s tím, že potřebuje v Antverpách uspořádat nějaké rodinné věci. Sem se první informace dostaly od vás.“

 

„A jak chcete vést pátrání?“ zajímala se Alice.

 

„Upřímně, chlapa, co je prakticky celý život ve střehu a pořád v nějakém pološeru, to je stejné, jako kdybyste hledala indiána Pátka v Amazonském pralese. To víte že pátrání probíhá, řekněme standardně. Vydali jsme mezinárodní pátrací oběžník, zapojen byl rovněž centrální informační systém. Tahle kauza ale smrdí hrozitánským průšvihem, takže nejsem schopen říct, jak dlouho nasazení a v chuť pátrat vydrží,“ dodal ještě nový bruselský šéf hlasem, postrádajícím jakékoliv emoce. Očima přelétl hlášení, které mu Alice odevzdala, otočil se k ní a prstem výmluvně klepnul do bílého archu papíru. „Budou po vás požadovat nějaká vysvětlení, tak jim je poskytněte. Vezměte si také dovolenou, ta vám prospěje,“ pokynul ještě na odchodnou a vyprovodil ji ke dveřím.

 

+

 

 

Seděli na lavičce v místech, kde dříve stával žulový monument našeho tehdy všeobjímajícího tatínka J.V.Stalina a pozorovali pulsující Prahu.

 

„Když jsi mě seznámila s Klausenovým přiznáním, ze kterého vyplynulo, že Makala není zadavatelem atentátu, ale že byl Frostem přišpendlen na tapetu s tím, že ten ho chtěl zviditelnit a ztotožnit se smrtí knížete, začal jsem sám od sebe zkoumat vztahy v té povedené šlechtické rodince. Je to trochu složitější, tak jsem to hodil na papír,“ vysvětlil Honza a z kapsy vytáhl složený list papíru.“

 

V roce 1960 byl tenhle náš Schlafenberg adoptován svým v Rakousku žijícím strýcem do vítkovsko-chlumecké větve Schlafenbergů, čímž se stal hlavním představitelem rodu a z chudého šlechtice zámožným mužem, protože o dvacet let později mohl dědit majetek v Rakousku. Doma – tedy v Čechách - po Sametové revoluci se zase hrdě hlásil k biologické větvi, kterou opustil, tedy větvi radyňské, neboť se zde nabízely pro změnu miliardové restituce. Podle českého práva ale neměl na restituce nárok, pročež se Schlafenberg neváhal o majetek soudit a podařilo se mu prosadit, že bylo upřednostněno rakouské právo. České právo totiž říká, že dědická práva po biologických rodičích adopcí zanikají, kdežto rakouské právo je umožňuje. Navíc byl Schlafenberg adaptován jako dospělý, což české právo taktéž nezná. Schlafenberg tudíž zdědil podstatnou část majetku konfiskovaného radyňské větvi a činil si zálusk i na majetek zabavený na základě speciálního zákona „Lex Schlafenberg“, byť se věc komplikovala rodinným sporem s nevlastní, taktéž adoptovanou sestrou Rosemarie von Berthold. Soudní tahanice trvají doposud, Schlafenberg nemá žádného potomka, ta baronka má děti čtyři. Právě tady bych hledal pravdu,“ zdůraznil Honza.

 

„Panebože, jak se mu to mohlo všechno povést?“ zaúpěla Alice zděšeně.

 

„Co jako myslíš?“

 

„No všechny ty právní kličky a to že všechno vyhrál a restituoval,“ odpověděla Alice s údivem v očích.

 

"No, něco už jsem ti naznačil dřív. Je pravdou, že Schlafenberg podporoval disent. Pozdějšímu prezidentovi a lidem kolem tehdejšího vládního hnutí Občanského fóra poradil, jak se co dělá a jak to na západě chodí. Pomohl jim otevřít dveře ke svým politickým kontaktům. Prezident mu byl osobně velmi zavázán. Schlafenberg získal na hradě velký vliv, se kterým se pustil jak do soukromých aktivit, tak do ožehavých politických témat, která Češi přijímali mnohdy s velkými rozpaky. Jeho restituce zůstávají velmi tajemné. Skutečně jde o to, že neváhal podnikat neuvěřitelné právní kličky, aby podědil, co se dalo a restituoval co bylo možné. Mnozí lidé z politických kruhů jsou přesvědčeni o tom, že z jeho nenažranosti vyplývají i jeho politické postoje a podlézavost a servilnost ve vztahu k Evropské unii. Listina práv EU otevírá možnost pro restituce konfiskovaného majetku a tudíž cestu k více než čtyřicetimiliardovému jmění, které stát s odkazem na "Lex Schlafenberg" stále vlastní. Schlafenberg a Makala, to jsou takoví kamarádi z mokré čtvrti."

 

"Proč z mokré čtvrti?"

 

"No Schlafenberg vlastní rybníky ve středních a jižních Čechách a sídlo Sokolík, to je na jedné z vltavských kaskád, no a bývalý dámský krejčí Makala zase honosné sídlo u Ženevského jezera. Takže jsou to kamarádi z mokré čtvrti."

 

"Víš co? poprosila tichým hlasem Alice. Nechme tentokrát lumpy běžet"

 

"Máš pravdu," přitakal Honza. Z kapsy vytáhl bílý list papíru a ten zmačkal do kuličky. Zamířil na blízký odpadkový koš a hodil.

 

 

 

- k o n e c -

 

.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Impressum

Tag der Veröffentlichung: 24.07.2022

Alle Rechte vorbehalten

Widmung:
Dem gewidmet, der mein Text ins deutsch übersetzen wird.