Děti na prázdninách

 

Děti na prázdninách

 

Na jednom celkem moderním ostravském sídlišti v Hrabůvce žila jedna rodina, Novákovi. Tatínek s maminkou měli dva syny. Hlava rodiny Ladislav Novák byl zaměstnán jako důlní inženýr. Maminka Irena byla zdravotní sestrou, měli dva kluky, staršího Pavla a mladšího Martina. Všichni dohromady sdíleli třípokojový byt s rozsáhlým obývacím pokojem. Autoritou rodiny byl přirozeně otec, svým vysokoškolským vzděláním a inteligencí, a zvláště velice dobrým přehledem. Maminka se starala o domácnost a o výchovu svých synů kromě každodenního zaměstnání. Převládala její přílišná pečlivost a schopnost udržovat pořádek. Na děti a jejich vývoj měli oba rodiče štěstí, vyrůstali jim chytří a pěkní chlapci.

 

Do téměř kostelního klidu zazvonil zvonek na dveře jejich bytu. „Kdo to může být, kdo by se k nám trousil v neděli“, zvolala maminka polohlasem. Otevřela dveře a uviděla o koho jde. Byli to prarodiče Novákovi.

Maminka: „Co vy tu? Pojďte dále.“

Babička: „To víte, přišli jsme se na vás podívat o neděli, vyhovuje vám to?“

Maminka: „Ano, jsme rádi.“

V předsíni číhali kluci a představovali si: „copak nám dnes přinesli dobrého děda s babičkou“. Všichni se příkladně uvítali. Když babička Sylva začala vytahovat z tašky věci, které přinesla s dědou Štefanem, kluci okamžitě zbystřili. A zmínila: „Tuhle jsme vám přinesli jablečný závin, víme že ho máte tak rádi a láhev bílého vína,“ všichni hostitelé poděkovali a šli se usadit do obývacího pokoje. Maminka odešla do kuchyně připravit občerstvení včetně kávy, neboť bývalo vždy zvykem nabízet právě tento nápoj hostům. Až bylo vše hotové, zaplnil se stůl záviny, kávou a do skleniček nalil tatínek víno.

Mohla radostně začít ryze rodinná konverzace. Babička se zběžně zeptala pánů kluků: „Pavlíčku, Martínku, jak se máte, co škola“?

Martin: „Dobře se máme, školu zvládáme, doma se pilně učíme.“

Zapojil se také děda, byl si velmi dobře vědom babiččina vyzvědačského komplexu: Dobře kluci takto má být, jen tak dále, pilně se učte ať z vás něco bude, a otočil se na svého syna: „Co náš synáček říká na politickou scénu čerstvě porevoluční?“

Otec: „Říkám, že zatím je vše předběžné, máme momentálně prozatimní vládu, v létě příštího roku budou volby. Až tam se ukáže, co naši voliči doopravdy chtějí.“

Děda: „Jakou vládu si přeješ? Jaký máš názor na politiku?“

Otec zatím stále klidně a tolerantně komunikoval: „Vždy jsem snil o pravicové vládě, máme po revoluci, hospodářství prožívá očekávaný propad kvůli zavádění nového systému. Vláda musí především podporovat podnikatele, a především ty nejdrobnější.“

Děda začínal rudnout: „A co lidi, vždyť v demokracii, spíše v kapitalismu je nezaměstnanost naprosto běžná.“

Otec: „Právě proto fandím pravicovým politikům, pokud budou podporovat podnikatele, nastane celkový rozvoj, bude přibývat firem a zahraničních investorů, a tedy i práce (děda se chytal za hlavu).“

Děda: „Nechci pravici, chci slušný sociální systém, (otci pomalu začínala docházet jeho pověstná trpělivost).“

Otec: „Chceš znova bolševiky, když jsme se jich sotva zbavili, zapomněl jsi, co ti udělali a nám všem?“

Děda: „Jistě že nechci komunisty, a přirozeně, že jsem nezapomněl. Chci jen, aby demokratické vlády rovněž pamatovaly na nižší vrstvy.“

Otec opět velmi nervózní: „Žádná demokratická vláda v tržním prostředí není schopna přece něco takového realizovat. Vždyť jednotlivé profese jsou placeny různě dle vzdělání, odpovědnosti, samostatnosti a tak podobně. Nejsou tyto vlády zde od toho, aby určitým vrstvám vylepšovaly život, nýbrž proto, aby svým občanům garantovala jejich práva.“

Děda: „Ty jsi klausovec. Je to špatný člověk. Kolaboroval, do Občanského Fóra se dostal přes své komunistické známosti, chce všechno brutálně privatizovat.“

Otec s viditelným porozuměním: „Tak je to, Klaus Ti vadí, protože je pravicový, a že není filozof jako Havel. Buď realista, politika není filozofie, nevládnou přece moudří. Politici jsou něco jako podnikatelé, kteří si získávají zákazníky pro svůj zisk. Tedy politické strany usilují o voliče, aby se podíleli na vládě. Děda se nadechl. Klaus je člověk s vizí, s jednoznačnou pravicovou představou hospodářské reformy. Krátce po revoluci máme velice málo schopných politiků při tak vysokém počtu politických stran. Podívej se na vyspělé státy, Rakousko má dvě politické strany stejně jako Německo, Velká Británie nebo Spojené státy.

Ale k Havlovi. Také si jej velice vážím, jeho statečnosti a moudrosti, dělá nám ve světě obrovskou reklamu. Nicméně praktická politika není o filozofech, spisovatelích. Politici musí okamžitě řešit konkrétní politické úkoly.“

Děda: „S Havlem s Tebou souhlasím, ale necháme toho, jsi zarytý klausovec, nemá to smysl.“

Babička si vzala slovo: „Tak povídejme taky o něčem jiném, protože Vy se vždycky jen pohádáte. Kam pojedete letos na dovolenou?“

Maminka: „Už jsme o tom trochu přemýšleli s Laďou, určitě do ciziny.“

Pokračoval otec: „Napadlo nás Rakousko nebo Německo.“

Děda: „To bude krása co, poprvé na Západ.“

Babička jej upozornila o čase, děda prohlásil: „Už je čas, to uběhlo jak voda, při naší plodné debatě (oba se otcem zasmáli a jejich ženy už méně), necháme vás v klidu strávit nedělní odpoledne.“

Všichni se rozloučili a babička s dědečkem se vydali na zpáteční cestu.

Co tatínkovi rodiče odešli, rozhodl se pán rodiny říci pár slov svým příbuzným: „Jistě jste si všimli, že můj otec je příliš složitý a teoretický. Prožil v komunistické době postupem času velmi nelehké období. Ze dne na den se z podnikového ředitele stal „obyčejný projektant“. Stal se pesimistou, začal zásadně odmítat jakékoliv demokratické pojetí státu. Na konci šedesátých let se zamiloval do jakési formy osvícené diktatury, tedy směsicí přikázané péče o občany v podobě pracovní povinnosti, velmi oblíbené obzvláště u našich lidí a s něčím novým na tu dobu, s garantováním občanských práv. Toto pojetí vládnutí zaniklo. A je zřejmé, že se nebude razit cesta ke svobodě „polovičatými reformami“ a děda to ví velmi dobře. Občanským stranám vyčítá pravicovost, bezohlednost k nezaměstnaným a k důchodcům. Tvrdí, že chce sociálně demokratickou vládu, potom bude opět nespokojený, protože jediná vláda, se kterou kdy souhlasil, byla Dubčekova. To je vše, co jsem vám chtěl říct.“

Týdny u Nováků probíhaly vcelku jednotvárně. Rodiče chodily do zaměstnání, děti do školy. Odpoledne trávili učením, tatínek na ně zodpovědně dohlížel. Maminka se věnovala domácnosti. Přiblížil se opět víkend, oproti minulému se tentokrát počítalo dopředu s návštěvou matčiny rodiny. Sobotní den prožili podle zaběhnutých zvyklostí, aby stihli vše důležité připravit, než dorazí návštěva. Brali na vědomí především to, že maminčina rodina chodívá nepřirozeně brzy po obědě.

Nasnídali se, otec vyrazil se syny do obchodu pro nákup, bylo to nákupní středisko v blízkosti sídliště, na němž bydleli. Udělalo krásné jarní počasí, z rodinné povinnosti se stala rovněž příjemná zdravá procházka. Uběhlo pár okamžiků a naši hrdinové vcházeli do samoobsluhy. Na prodejně nebylo mnoho zákazníků, dřívější fronty sahající od vchodu až k vozíkům jednou pro vždy skončily s koncem vlády jediné strany. Také lidem se lépe nakupuje, když je zboží dostatek a lidé se nepředbíhají.

Tatínek popadl prázdný vozík, jednou rukou jej řídil a v druhé držel lístek s požadovanými potravinami, jež se měly pořídit. A kluci jej doprovázeli. Postupně sehnali v obchodě vše potřebné. Několik láhví bílého vína, slané keksy a několik krabiček cigaret, poněvadž tatínek byl silný kuřák. U kasy před ním stál velice zajímavý člověk, vypadal strašně zanedbaně, páchnul, kdo ví čím, cigaretami či alkoholem snad. Lidé si pomysleli: „Člověče, kdy jste se naposled vykoupal Proboha, vždyť to je hrozného smradu.“ Proto není divu, že se mu všichni vyhýbali pohledem a ucpávali nosní dírky, aby nemuseli vdechovat jeho výpary. Byl to tragický zážitek, zejména pro děti. Jejich průvodci měli co dělat, aby je uhlídali. Pan Novák důrazně upozornil své děti, aby si toho nešťastníka vůbec nevšímali, mohli by se totiž naučit od něho velmi špatným způsobům. Tento „zajímavý človíček“ zaplatil svůj nákup, okamžitě popadl své rohlíky a piva a zmizel tak rychle, jako když otočíme kouzelným prstenem. A mnohým se ulevilo věru nejen od zápachu. Tatínek seriózně zaplatil svou útratu a rodinka se mohla pomalu vrátit zpět k paní domácí.

Maminka toho času uklízela, utírala prach a poté vysávala v pokojích. Pánové dorazili z nákupu, vinné láhve uložili do ledničky, keksy do spíže. V časném dopoledni si rodiče dopřáli chvilku odpočinku, děti lelkovaly. Pán Novák si uvařil dopolední kávu, zapálil si cigaretu a začetl se do novin, které si koupil cestou z nákupu. Byly to Lidové noviny, právě tyto tiskoviny tuze rád četl jen prostého, avšak důležitého důvodu. „Lidovky“ jak se jim hovorově říkalo u jeho rodiny, vycházely již v demokratické první republice a publikovali v nich ty největší československé osobnosti tehdejšího společenského života, jakým byl Karel Čapek nebo třeba Ferdinand Peroutka a spousta dalších. Proto pan Novák četl výhradně tento tisk. Maminka vzácně pronesla, jinak nechávala svého muže nerušeně sledovat denní tisk: „Co píšou nového?“

Otec: „Ale, Slováci se stále více dožadují samostatnosti, zatím jen nacionalisté.“

Maminka: „A co si o tom myslíš, tvůj otec je přece Slovák.“

Otec: „Souhlasím s tím, tedy rozhodně ne v nacionální rovině. Pokud vzniknou dva samostatné státy místo současné federace, zaniknou výdaje spojené s provozem těchto federálních institucí. A Slováci si určitě zaslouží samostatný stát. Jejich dějiny jsou výhradně o tom, že jim vždy vládl někdo jiný, mělo to upadající vliv na jejich národní sebevědomí, zatímco my Češi jsme měli kdysi dávno svou nemalou samostatnou etapu. V každém případě bude mít můj otec na co myslet.“

Maminka: „Jak předpokládáš, že se na to dívá?“

Otec: „Táta je srdcem Slovák, určitě přeje své rodné zemi to nejlepší, rozhodně není nacionalista, je Čechoslovák. Žije tu dlouho, už od konce války. Uznává Čechy, jejich vyspělejší kulturu, vzdělanost a inteligenci, schopnost pro komedii. S možným rozpadem Československa se postupně vyrovná a bude ještě velice rád za samostatné Slovensko.“

Maminka políbila tatínka: „Nic, jdu vařit, čti.“ Paní domácí šla skutečně připravovat polední pokrm. Výbornou krabí polévku a smažený kuřecí řízek s bramborem. Otec si pročítal noviny dále a děti si hrály společně ve svém pokojíčku.

Až maminka stroze zavolala: „Oběd,“ všichni se posadili v kuchyni ke stolu, mohlo se podávat jídlo. Až se všichni najedli, převážně Martin pochválil kuchařku: výborné maminko. Tatínek se starším synem se dali do uklízení nádobí. U Nováků se provozovala jistá tradice s pomáháním při umývání nádobí, v sobotu pomáhal Pavel a v neděli Martin.

Neuplynulo příliš mnoho okamžiků, rodina si nestačila dopřát volné chvíle a někdo začal klepat na dveře. Martin se zaradoval: „Už jsou tu.“ Otec se smutně svěřil své ženě: „Proč chodí vaši tak brzo?“ Maminka mu pyšně odpověděla: „Protože moji po obědě nespí.“ A šla otevřít, před dveřmi trpělivě čekala očekávaná návštěva. Její maminka Danuška, sestra Eva se svým mužem Oldřichem a všichni jednohlasně zvolali: nazdar.

Maminka s tatínkem: „Nápodobně, pojďte dále.“ Děti po obědě odpočívaly spokojeně. Všichni se uvítali návštěva se usadila v obýváku. Donesla se káva a víno. Kluci zpozorovali, že je v bytě nějak rušno, přišli se pozdravit s babičkou a s ostatními, rovněž přisedli. Dostali limonádu, neboť na kávu a alkohol byli ještě příliš mladí.

Babička zahájila konverzaci: „Jak se vám daří všem?“ Maminka odpovídala za celou rodinu: „Vcelku dobře, jsme spokojení, my s Laďou máme zaměstnání, kluci se dobře učí, tak nějak.“ Přidala se Eva: „Co je dnes lepšího, než v totalitě?“ Otec cítil povinnost zasáhnout do rozpravy: „Kdysi jsme jen museli pracovat, neměli jsme možnost volby, kariéry, seberealizace. Neměli právo kontrolovat vládu. Chceme dosáhnout něčeho svého.“ Eva korunovala dialog neadekvátním způsobem vůči své profesi: „Nebudeme se o tom bavit.“ Otec laxně přikývl a mávl pravou rukou.

Opět hovořila babička s dávkou kompromisu vůči všem: „Co jinak děláte, když máte nějaký čas navíc.“ Slovo si vzala opět paní domácí: „Ani nic moc, když byli kluci malí, dost jsme chodili po okolí, do Bělského lesa a tak podobně. Teď už jsou větší, chodí ven sami, mají své kamarády.“

Babička: „Tak si někam zajděte, když je pěkně, na výlet do hor, nebo za sportem, za kulturou. My s dědou jsme hodně chodili, však víš.“ Zasáhl do konverzace opět otec: „Chodili bychom rádi samozřejmě, ale mamince se nechce, stará se nejraději o pořádek a o zdravou výživu.“ Maminka nešťastně vydechla místo reakce.

Pokračovala Eva: „No, chtěli jsme vám hlavně říct, že brzy se nám narodí miminko, pravděpodobně holčička.“

Otec s laskavou radostí: „Tak to vám srdečně blahopřejeme, snad vám to dobře dopadne s porodem a tak. Budoucí rodiče poděkovali za otcovo přání. A máte jméno pro holčičku?“ Informovala se maminka.

Oldřich: „Bude to Eliška nebo Ondřej.“

Maminka: „Pěkná jména opravdu.“

Babička se podívala letmo na hodinky: „Už abychom šli, máme před sebou dlouhou cestu, než se dobelháme do Havířova, bude večer.“

A co zdraví babičko? Optal se Martin neostýchavě.

Babička: „To víš Marťo, jsem už stará bába, musím být na sebe opatrná, v tomto věku už nikdo úplně zdravý. Mám své dlouhodobé obtíže, nadváhu, cukrovku, srdíčko, páteř. Ale zvládám to. Děkuji za zájem.“ Pohladila vnoučka po vlasech. Návštěvníci se rozloučili a odešli do hezkého jarního podvečera do svých domovů.

Pomalu, ale jistě se blížily letní měsíce, tedy příjemné období zejména pro osoby školou povinné. Celí nažhavení, že si zase jednou v roce pořádně odpočinou od školních povinností. Kluci Novákovic nebyli z těch nejmenších, vždyť Pavlovi již bylo deset let a Martinovi o necelé dva roky méně. Tak se stalo, že přijeli po vysvědčení k babičce Novákové sami tramvají. Měli s sebou pouze jedno větší zavazadlo, kam uschovali oblečení a hygienické potřeby.

Babička s dědečkem bydleli nedaleko tramvajové zastávky před samotným centrem města. Spolehlivě čekali na své vnoučky až přijedou tramvají, aby jim odlehčili. Přece jen nést plný bágl pro sotva desetileté dítě není vůbec snadné. Prarodiče skutečně dorazili na místo setkání a pro jistotu zamávali svým kloučkům v přijíždějící lokálce. Kluci nadšeně vystoupili, prarodiče těsně objali a políbili své vnoučky. Děda nápomocně převzal jejich cestovní tašku a všichni se vydali domů. Jejich bydliště skutečně nebylo daleko, stačilo přejít křižovatku a několik pár desítek metrů po chodníku. Jakmile dorazili všichni do pohodlí domova, čekalo na kloučky uvítání v podobě lahodného obědu, na který se tak dlouho a blaženě těšili. Byl to jejich oblíbený. Gulášová polévka a švestkové bramborové knedlíčky s mákem. Děda byl výborný kuchař a pekař a kluci to velmi dobře věděli, proto se na každé setkání tak hodně těšili, mlsouni.

Zatímco spokojeně konzumovali oběd, děda si srdečně pronášel: „Babko pozoruj, jak nám hošánci radostně mlaskají,“ a babička pohotově komentovala: „Naši páni kluci přece vždy mlaskají, když jim chutná.“ Děda uznale dokončil dialog: „No já přece vím.“

Z nenadálého hlubokého ticha se najednou vyloupl zvuk, někdo zaklepal na dveře Nováků starších. Babička zbystřila: „Kdo to může jen být, jdu otevřít.“ Ve dveřích stála sousedka, starší otylá těžko se pohybující žena, jinak rovněž brilantní hospodyně zejména co do přípravy domácích pokrmů.

Začala Sylva: „Nazdar Alice, copak?“

Návštěvnice znervózněla, když jí došlo, že její sousedé mají doma vnuky na prázdninách: „Zdravím, ale nic, vidím že máte vnoučky u sebe. Něco jsem Ti chtěla ukázat, ale to nespěchá, přijdu jindy.“

Sylva: „Ale jistě, však víš, že máš u nás dveře vždy otevřené dokořán. Měj se.“ Zavřela dveře a vrátila se k ostatním. Téměř okamžitě, co se kluci stačili naobědvat, nabídli jim babička s dědečkem, že si udělají výlet do města. Kluci rádi souhlasili. A všichni čtyři vyrazili, pokračovali na stejnou zastávku, ze které vystupovali dopoledne. Tentokrát měli štěstí na spoje, poněvadž byl všední den. Nastoupili do jedné z tramvají směřujících do centra města. Vozy byly ovšem téměř plné, alespoň se našlo volné místo k sezení.

Cestující dorazili k druhé zastávce po trati s názvem „Elektra“ a naši hrdinové vystoupili. Babička s dědečkem přemýšleli, kam se s vnuky zajdou podívat. Napadl je Prior a laskominky na Masarykově náměstí. Nuže dobrá tedy, směle postupovali k hlavnímu ostravskému náměstí. Počasí jim přálo, bylo krásné páteční letní odpoledne, na obloze ani mráček. Cestou potkávali velice různorodé skupiny lidí. Učitelky s žáky, mámy s dětmi, mladé a starší milenecké páry, rovněž lidi mnohem staršího věku. A prazvláštního se opravdu přihodilo, již na zmíněném náměstí blízko obchodního domu u vchodu do tamní spořitelny kouřili dva velmi dobře odění mladíci jednu cigaretu za druhou, děda jakožto bývalý silný kuřák jim chtěl něco věcného říct, babička jej přesvědčivě zastavila: „Štefane, nedělej to, nestarej se o ně, zapomněl jsi? My jsme taky hodně kouřili v jejich letech a tehdy nám bylo jedno, co to udělá s organismem, je to jejich věc,“ Děda se zamýšlel: „Dobře Sylvo, necháme je na pokoji.“ Posléze dorazili k honosnému obchodnímu centru „Prior“. Vyjeli dvě patra posuvnými schody a dosáhli vytouženého butiku. Kluci ovšem nechtěli chlebíčky, poručili si několik druhů zákusků a džus. Babička projevila zájem o chlebíčky s majonézou a kávu, děda si vzal rovněž kávu. Útratu zaplatil plnoštíhlé více než dostatečně vnadné slečínce s tmavými dlouhými vlasy, která nebývale ochotně obsluhovala hosty. Babička se podezřele zamýšlela: „No říkala jsem si, co ty nestydatá potvoro tady vlastně hledáš? Na Štefana se mi nedívej a na kluky taky ne.“ A šli se posadit k jednomu z volných stolů.

Rozhodně se nedá říct, že by byl místní občerstvovací podnik zrovna naplněn k prasknutí, ba naopak tu a tam, jen pár stolů bylo obsazených. Převážně staršími dámami, které si zde přišly zavzpomínat na své pestré mladí.

Babička se zeptala: „Co kluci, je to dobré?“ A kluci slušně kývli hlavou, jakože souhlasí. Děda dodal závěrečnou otázku: „Dojedli jste?“ Ano dědečku, zaznělo dětskými rozpačitými hlasy. Tak pomalu půjdeme, dokončil svou řeč nejstarší z Nováků. A vyrazili na zpáteční cestu. Jiný prázdninový den ukázali prarodiče svým vnoučkům vláčky na hlavním nádraží v Přívoze.

„Pojedeme dvojkou, že dědo.“ Ozval se Pavlův nejistý tichý hlas. „Ano, výborně Pavlíčku, dědeček jej pochválil.“ Nebylo to totiž nic neobvyklého, neboť starší ze sourozenců dokonale znal všechny městské dopravní spoje a jejich celé trasy.

A tak se stalo, opět v totožné sestavě se Nováci dopravili tramvají až na konečnou, tedy na hlavní nádraží. Po pražském a brněnském nejdůležitější v zemi. Vystoupili a všude okolo slyšeli přijíždějící dopravní spoje, cestující směřující na nádraží a zpět. Zatímco Pavel si něco myslel, ale nic neříkal, jeho mladší kolega okamžitě spustil: „Babičko, proč je tu tak hodně všeho?“

Babička si počínala učitelsky: „To víš Martínku, je to nádraží, zde zastavují vlaky, proto je tu takový provoz. A v tak velkém městě jako je Ostrava se to stává.“ Vnouček chápavě kývl hlavou a dodal: „Aha.“

Prarodiče s vnoučky rozvážně dosáhli nádražní haly, kde panovala hodně rušná atmosféra. Před nádražím se dělo něco tuze zajímavého, hemžilo se to tam lidmi hodně zvláštními, nejprve tam švitořila tlupa opilců na lavičkách, tak byli již společensky unavení, že nebylo možné porozumět, co si povídají. Někteří dokonce usínali, druhým se trvale nedařilo zapálit si cigaretu či doutník a jiní se nemohli zbavit závažného problému, jak nalézt, tak snadno ztracenou stabilitu svých nohou. Jinou skupinku věru tvořili cikáni a jejich chuť a radost přivydělat si za každé situace, chodili totiž se svými nakladenými věcmi a každého příliš obtěžovali. V tom dostali v pravdě výtečný nápad oslovit skupinku Nováků pokračujících do nádražní haly, a to neměli dělat, neboť babička Sylva znala ostravské cikány velmi dobře. Vždyť celý svůj profesní život byla učitelkou na zvláštní škole, a tam se to dětmi právě takových lidí jen hemžilo. Jeden z těchto potulných prodejců oslovil právě babičku Sylvu a spustil velice drze a zvláštním přízvukem: „Paninko chtěla byste perfektní francouzský ženský parfém, co říkáte?“

Sylva důrazně odmítla: „Ne, nechtěla, nechci kradené věci.“

Prodavač: „Ale paní, co to mluvíte, jaký já jsem zloděj prosím Vás.“

Sylva: „No jo, Vy jste všichni svatoušci a kradete jak straky.“ A babička zavelela k dalšímu postupu: „Dědo, děti pojďme dále do haly.“ A šlo se a cikáni naštvaně odešli, patrně šli otravovat někoho jiného. Uvnitř se to lidmi jen hemžilo, na straně jedné čekaly zástupy cestujících ve frontě, která končila u pokladen, aby si zakoupili své cestovní doklady. Jiné osoby vyčkávaly na lavicích, popíjely kávy, pojídaly bagety, pročítali si noviny. Napříč celou halou odcházely značné skupiny lidí od vlaků ke svým dopravním spojům či automobilům, aby dosáhly domovů. A rovněž jiné početné davy putovaly opačným směrem. Uprostřed nádražní haly znatelně svítila světelná tabule, kde si mohl každý prohlédnout svůj spoj a veškeré informace o něm.

Zde rovněž se něco přihodilo, co zvídavému pozorovateli neuniklo. Několik málo bezdomovců nevalně oblečených, ještě hůře upravených se povážlivě couralo hale, vycházel z nich specifický zápach a nechovali se vůbec dobře, pocestné obtěžovali, žebrali na pivo. Jejich kamarádi hlasitě opile zpívali po hale. Svými způsoby především přitahovali pozornost bezpečnostních pracovníků, až opravdu jeden takový silný zarostlý ztratil trpělivost a vystartoval na ně a velice ostře a důrazně: „Takže hoši copak, vy se nám tady staráte o neklid.“

Jeden celkem inteligentnější bezdomovec se ozval: „My chceme na záchytku.“

Bezpečák: „V pořádku máte ji mít.“

A vzápětí je horda policistů vyvedla ven z budovy.

Naši hrdinové putovali na jedno z nástupišť, zdolali schody, prošli krátkou nízkou chodbou, opět překonali schodiště a ocitli se na stanovišti, na kterém zastavovaly převážně pražské a brněnské spoje. Také zde se něco přihodilo, mladý student čekal rovněž na svůj vlak, ovšem dlouhé nudné čekání trávil kouřením cigarety, nedbal všeobecných nařízení o zákazu kouření v prostorách nástupiště. Lidé mu ukazovali na zmíněný nápis, jiní si klepali na čelo, aby snadno pochopil, za koho jej mají. I toho nedbal, spokojeně si kouřil, tak dlouho, než mu to kdosi zakázal. A opravdu, mladík se chystal dokouřit druhou cigaretu a nejednou před sebou policistku, tmavovlasou plnoštíhlou prsatou ženu zákona, která na něj začala zcela úředně hovořit: „Vážený pane, víte, čeho jste se právě dopustil?“

Student se jevil inteligentně: „Ano, vím, samozřejmě. Kouřil jsem na zakázaném místě.“

Policistka: „Pročpak to děláte, když víte, že se to nesmí?“

Student: „Z dlouha jsem čekal na příjezd a on, jak vidíte stále ještě nepřijel a omlouvám se za porušení za zákazu.“

Policistka se na něj dívala přímo do očí více než minutu: „Dobře dnes Vám odpouštím, nic z toho dělat nebudu,“ mladíkovi se ulevilo, „neuložím Vám žádnou pokutu, ale už tady nekuřte, než Vám přijede vlak.“ A odešla si po jiné práci.

Opět byli naši návštěvníci svědky značně hustého provozu. Právě přijel pražský rychlík na tamní nástupiště. Někteří lidé se připravovali k nástupu, jiní zase urychleně vystupovali. Za neustálého pískání a crnčení průvodci varovali děti, aby si chránili své uši. Vnoučkové vzorně poslechli, své sluchové ústrojí si usilovně přidržovali svými drobnými dlaněmi.

Děda se profesorsky ujal slova: „Tak viděli jsme vlaky a nádraží, můžeme jít domů, kdo se mnou souhlasí?“ Nikdo neprotestoval, skupinka se vrátila domů. Pavel s Martinem prožili něco nového, vždyť viděli poprvé hlavní železniční stanici velkého města ve své celé parádě. Rozhodně budou mít co povídat rodičům, ale také paní učitelce. Když se jich zeptá, copak pěkného dělali o prázdninách.

Podobný takový zážitek se udál hned nadcházející nedělní ráno, byť svým obsahem nepřipadal nijak převratně. Byla to nedělní ranní mše v nedalekém drobném kostelíčku. Babička Sylva a děda Štefan byli věřícími lidmi od narození. Jejich výchova byla katolická, od útlého dětství přijímali jednotlivé zásady a zvyky od svého velebného pána. Každou neděli navštěvovali kostel, aby podstoupili dopolední mši. Děda byl po celý svůj život poctivý věřící, babička vnímala návštěvu kostela spíše jako společenskou událost.

Pavel s Martinem nebyli pokřtěni, proto se prarodiče rozhodli, že jim přiblíží, čemu vlastně věří. Nabídli klukům návštěvu kostelní mše. Drobný katolický svatostánek se nacházel v polovině cesty mezi bydlištěm Nováků a tramvajovou zastávkou. Nepodařilo se počasí, od rána se drželo hluboké oblačno, místy pršelo. Přesto dorazili do kostela vyzbrojeni deštníkem a pláštěnkou. U vchodu se pomodlili svěcenou vodou a způsobně zasedli do volných lavic a vyčkali příchodu faráře. Děti si z dálky prohlíželi oltář, obrazy Panny Marie s malinkým Ježíškem a jiné. Souběžně přicházeli další návštěvníci duchovně načerpat své síly do budoucích okamžiků.

Odbila devátá hodina ranní a sedící hosté skutečně spatřili velebného pána. Pozdravil se s věřícími a zahájil dopolední křesťanskou sešlost, předříkával modlitbu a přítomní po něm poslušně a pokorně opakovali. Za necelou půlhodinku mše skončila. Věřící se rozloučili se svým pastýřem prostřednictvím jeho srdečného přání.

S příchodem závěru celého shromáždění spadl klukům obrovský balvan ze srdce a říkali si v duchu: „Ještě, že to už skončilo, byla to strašná nuda.“ Zpáteční cestou se dědeček s babičkou vyptávali svých vnoučat, jak se jim líbila mše.

Začal děda: „No páni kluci, jak se vám líbil náš dopolední výlet do kostela?“

Neobvykle jako první reagoval Pavel: „Moc ne, bylo to zdlouhavé.“

„Chápeme, že jste na to příliš mladí. My s dědou jsme se ve vašich letech ke kostelní mši stavěli podobně jako Vy. A že nejste křesťansky vychovaní není ničí chyba. Vedou vaši rodiče, je to jejich odpovědnost, jejich svaté právo. Naprosto nám nepřísluší hodnotit jejich výchovné metody. To ovšem nesnižuje skutečnost, že vás máme rádi. Každopádně pevně věříme, že jste se něčemu dobrému přiučili dnešní vycházkou k panu faráři“: Zmínila babička s učitelským nadhledem.

Oba kluci řekli: „Samozřejmě babičko a dědečku.“

Pavel pokračoval v otázkách: „Dědo, na co myslí věřící v kostele, kromě toho že se modlí a věří.“ Děda se uspokojil: „Ale, výborně Pavlíčku vidíme že jsi vnímavý, chodíme se do kostela hlavně uklidňovat, myslet na pěkné věci. Na vzpomínky z mládí, když byl váš tatínek dítě a tak podobně. Tedy víra pro věřícího nejen náboženský smysl, nýbrž také uklidňující význam.“ S potěšením reagoval dědeček. Mezitím se naši hrdinové vrátili domů, do sucha a tepla.

Z ničeho nic najednou zvoní telefon, sotva se všichni převlékli do domácích oděvů. Babička zvedá aparát: „Nováková, prosím,“ na druhé straně spojení se ozývá: „Ahoj Sylvi, tady Lída.“

Babička: „No nazdar, copak máte na srdci?“

Lída: „Říkali jsme si, že bychom všichni přišli dnes odpoledne.“

Babička: „Ano, budeme rádi.“

Lída: „My taky, ahoj.“

Co paní Nováková ukončila hovor, informovala ostatní: Odpoledne přijdou Dvořákovi. Bylo teprve brzké dopoledne, začali babička s dědečkem připravovat oběd. Tentokrát si naplánovali rajskou polévku a vepřový řízek s hranolkami a oblohou, jak si kluci sami určili. Prarodiče Novákovi zbožňovali své vnuky natolik, že jim chtěli ve všem vyjít vstříc. Dokud to jen bylo alespoň trochu možné. Týkalo se to právě také plánování jídel, když bývali kluci delší čas v péči prarodičů Novákových.

Co se připravoval polední věru vydatný pokrm, Pavel si našel svou oblíbenou zálibu, a sice knížky. Našel si velký atlas světa, vždy jej zeměpis přitahoval. Prohlížel si jednotlivé světadíly, nejrůznější státy. A kochal se, že si našel svou oblíbenou zálibu. Martin si pustil, babička mu to schválila. Zrovna dávali na Eurosportu mužský tenisový zápas. Čas plynul rychle, přiblížil se okamžik obědu. Všichni si náramně pochutnali, děda obdržel význačnou pochvalu. Obzvlášť mladší z vnuků důležitě podotkl: „Dědo jsi opravdu nejlepší kuchař, co znám.“ Štefan poděkoval nejmenšímu, pohladil jej něžně po vlasech a dodal: „To mne moc těší, ale musím přiznat, že řízky jsou babiččina práce.“ Oba kluci se podívali na babičku Sylvu s respektem a pochopením.

Volnou chvíli před plánovanou návštěvou využili všichni k polednímu odpočinku. Uložili se do velkých manželských postelí v ložnici, chvíli podřimovali, dědovi se nedařilo na tvrdo usnout. Okno z jejich ložnice směřovalo na dostatečně rušnou ulici Dr. Malého a velmi hlučná Vítkovická třída s tramvajovou dráhou a s ostatním dopravním rámusem neříkala nic příjemného.

Každou chvíli projelo ulicí osobní či nákladní auto, nebo zasvištěla tramvaj či autobus. A samozřejmě bylo léto, prázdninový čas. Děti si hlasitě hrály venku, občas zaštěkal pes nebo zabrečela miminka v kočárcích.

Sylva se Štefanem brali tuto nepříjemnost sportovně, byli si vědomi toho, že bydlí v blízkosti centra města, počítali s rušným prostředím. A nakonec byli v důchodu, mohli si odpočinout, kdykoliv se jim líbilo. Sotva začínali starší usínat, záhy měli po spánku. „Cink“. Zazvonil zvonek na dveře bytu. Babička vstala: „Fuj, to jsem se lekla“. Šla otevřít.

Před dveřmi stála maminka ve středních letech s dospívající dcerou, Sylva se s nimi uvítala, objaly se. Návštěvníci se přesunuli do hlavní místnosti, kde se usadili do sedacích souprav. V tom se děda s hochy začínal probouzet. Dovtípili se, že je v bytě o poznání rušněji než obvykle. Přesunuli se do obyváku a bylo jim rázem vše jasné. Uvítali se s návštěvou. Babička zjišťovala, co může hostům nabídnout: „Dáte si určitě kávu, hádám dobře?“

Lída: „Ano, určitě.“

Babička odešla do kuchyně nejen uvařit kávu, za pár okamžiků bylo vše hotovo. Přinesla na tácku vřelý nápoj v šálcích, poté se vrátila ještě pro pohoštění. Přidala na stůl svůj výborný nenapodobitelný vajíčkový salát s pečivem. Mladší z hostů se náležitě zdvořile ozvala: „Děláš si škodu teto. Pro nás takové zbytečnosti.“ Sylva s náležitou rozčíleností komentovala: „Tak mně nesmolte, návštěvu vždy uhostím, jsem už taková, přece mně znáte.“

Všichni se dali do jídla a pití. Teta se zaměřila na kluky: „Co hoši, jak se máte o prázdninách?“ Martin to shrnul za oba: „Ano, dobře se máme. Relaxujeme od školy, babi s dědou nám perfektně vaří“. Sylva se Štefanem se na sebe pyšně podívali, „počasí je skvělé, pravidelně chodíme na výlety.“

Lída: „Tak to je fajn, jen když máte dobrou náladu o prázdninách.“

Do hovoru vstoupila rovněž Sylva: „A co Vy, co je u vás nového?“

Lída: „U nás děje málo nových věcí. Dajka se hodně dobře učí ve škole, Petra přílišně zaměstnává práce a já se taky nenudím.“

Sylva: Hlavně, že jste spokojení a že se vám daří.“ Děda se rovněž zapojil do rozpravy, zajímal se mladou dospívající slečnu: „A co slečna, jak tráví čas, jaké má koníčky?“

Dajka sebejistě hovořila: „Škola mne zaměstnává celkem vydatně, doma se s mamkou staráme o pejska, občas nějaká ta knížka a na kluky mám ještě dost času.“

Pokračovala Lída s kluky: „Hoši, jaké máte další plány s prázdninami?“

Pavel se ujal odpovědi: „Ještě budeme u druhé babičky, tetě se narodí děťátko, budeme jim pomáhat. Budeme chodit více do přírody než tady v Ostravě. A budeme s našimi v Rakousku.“

Lída uznale odpověděla: „Tedy vás čeká ještě celá řada zajímavých zážitků.“ Všichni přítomní se vášnivě bavili, jedli, pili. Čas svižně ubýval. Blížil se podvečer, návštěva se rozloučila a odešla. O nejbližším víkendu se rozhodli přijet páni rodiče, zkontrolovat své ratolesti, zda příliš neunavují babičku a dědu. Skutečně pán a paní Novákovi dorazili při sobotním slunném odpoledni. Překvapení, zastihli své syny ve stavu odpočívajícím, usadili se v obýváku.

Otec zahájil dialog: „Drazí rodičové, jak se máte s vnoučaty, zlobí vás?“

Moudře odpověděl děda: „Náš synáčku, jsme velice spokojení, kluci nás nezlobí, jsou na nás velice hodní a ohleduplní, pomáhají nám,“ rodiče se podivili, „podnikli jsme několik výletů do města, na nádraží, do kostela například.“

Otec neskrýval překvapení, ani matka: „A co říkali kluci právě na návštěvu kostela a mše předpokládám?“

Děda: „No svěřili se, že se na mši celkem nudili, s tím jsme počítali, ale potěšily nás zvídavé otázky.“

To už se kluci probouzeli a zpozorovali, že dorazili jejich rodiče na návštěvu. Uvítali se s nimi a přisedli si. Byli již všichni přítomní, mohlo proběhnout občerstvení. Dospělí si dali kávu, dětem se poskytla limonáda. Ke znatelnému pohoršení návštěvy přibyla na stole také kokosová bábovka a chlebíčky.

Maminka znechuceně komentovala vzniklou situaci: „Mamko, vždyť je to všechno moučné a hutné, jen aby jim nebylo špatně,“ oba kluci se místy přecpávali.

Sylva pyšně kontrovala: „Ale však mne znáte, jsem ze staré školy, komu když ne vlastním dětem a vnoučatům. Pekla jsem to přece pro ně.“ Maminčina výchovná poznámka tedy vyšla do ztracena, vytáhla alespoň svůj pravý ukazováček: „Moc se necpěte.“ Kluci sklesle ustoupili mamince. Jako tradičně u Nováků vše plynulo k pověstné intelektuální velice plodné výměně názorů.

Začal otec: „Jak to vidíš s budoucností Československa s ohledem na současné slovenské vášně?“

Děda nechápavě reagoval: „Nerozumím, o jakých slovenských vášních to hovoříš?“

Otec ještě stále vcelku klidný rozvinul svou otázku: „Přece o slovenských nacionalistech, kterak se domnívají, že už bylo dosť diktátu Prahy.“

Děda: „Už rozumím, nacionalismus se mi samozřejmě nelíbí v jakékoliv podobě, v tom či onom státě. Chci Československo zachovat, právě proto se obávám parlamentních voleb. Předpokládejme, že zvítězí Klausova ODS, která svou především důslednou hospodářskou politikou chce vytvořit vyspělý stát a této snaze překáží Slovensko a federace vůbec. Na slovenské straně pravděpodobně zvítězí Mečiar a jeho HZDS, tedy levicově národní politika. A na to Slováky dost dobře znám.“ Otec se dal do menšího smíchu. „Zhruba se jedná o stádo ovcí, které bude celé volební období na Mečiara štěkat a ve volbách jej zvolí s pocitem, že mají být rádi, že jej mají.“

Otec již poněkud rozčílenější přerušil chod myšlenek svého otce: „Chtěl jsi říct, že Klaus chce rozbít Československo?“

Děda: „Ano, přesně tohle jsem měl na mysli.“

Začaly probíhat rozhovory ve značně gradující atmosféře.

Otec: „Dokážu porozumět, že Slovensko si přeje být samostatné, s tím nemám žádný problém. Ze všeho nejhorší je tvá demagogie, že chceme my Češi rozbít Československo ze svého egoismu.“

Děda reagoval velice podrážděně se zvýšeným hlasem: „Ano, chcete.“

A v tom babička rozčílená a potící se rázně vstoupila do diskuze: „A už toho konečně nechte.“ Oba dosavadní aktéři se dali do smíchu.

Otec: „Však my se jenom bavíme.“

Babička stále neklidná: „Ano, vy se jenom bavíte, drahý synáčku, ale vždy to končí takto.“

Děda moudře zakončil minidialog: „Tak dobře Ladíku, necháme toho.“

Situace se začala pozvolna uklidňovat, Sylva se otočila na maminku: „Už jste se rozhodli, kde budete na dovolené?“

Maminka: „Ano, rozhodli jsme se následovně, týden budeme v Salcburku a týden v Mnichově.“

Děda se pokochal: „Nu, to budete mít krásné zážitky. Salcburk je krásné historické město, narodil se tam Mozart. A Mnichov je určitě podobný.“

Když byla řeč o Salcburku, děda si něco vzpomněl: „Říkám si, odkud je mi to město až tolik známé, byl jsem přece kdysi v Salcburku na služební cestě s kolegy,“ Sylva duchapřítomně a jemně pohnula hlavou, otec se opět vložil do konverzace: „A víno teklo proudem, co?“

Děda: „Ano k tomu se přiznávám, byli jsme mladí, chtěli si užívat.“

V pozdním sobotním odpoledni se rodiče vraceli domů, při odchodu upozornili své děti, ať jsou hodné.

Uplynulo ještě několik krásných letních dnů, děti si užily nádherné zážitky v parném prázdninovém počasí. Přiblížil se čas přesunu k jejich druhé babičce do Havířova, která si měla pro ně přijet. Jednoho krásného červencového dne zazvonil dopoledne telefon. Sylva jej zvedla s pocitem: „kdo to jen může být. Nováková prosím?“ Na druhém konci spojení se ozvalo starším hlučným hlasem: „Tady Dana zdravím.“

Sylva: „Nazdar Dani, chceš se domluvit, kdy si přijdeš pro kluky?“

Dana: „Ano, právě kvůli toho volám, přijdu dnes tak asi ve dvě odpoledne.“

Sylva: „Dobře domluveno, těšíme se, pokecáme. Měj se a pozdrav ostatní.

Dana: „Díky, vyřídím a také pozdravuji.“

 

A odpoledne téhož dne skutečně babička Dana dorazila z Havířova, uvítala s Nováky a kluky. Sylva nabídla kávu a něco k zakousnutí, Dana si povídala s babičkou a dědečkem Novákovými: „Co vy, jak se vám daří, zdravíčko slouží?“

Děda: „To víš no, už jsme staří, něco nám musí být. Jako mladí jsme si užívali a teď je to poznat. Mám po infarktu a s prostatou mám dlouho problémy. Takže lékaři se mají co ohánět. A Sylva se srdcem a cukrovkou.

Dana si povzdechla: „Tak to mají obě babičky stejné starosti.“

Kluci pozorovali s nevšedním zájmem své prarodiče, o čem se baví a mysleli hypoteticky na své možné stáří: „copak bude nám až budeme staří, a o čem se budeme bavit se svými blízkými.“

Pokračoval Štefan: „Dani, jak se ti pozdává manželství tvé Evy s Oldou?

Dana s mírným povzdechem: „Koho si vzala, je její věc. Byla jsem zklamaná, že nechtěla někoho lepšího. Ale hlavně, když je holka spokojená. Olda je jí věrný, má jí rád. To je hlavní.“ Se značným optimismem dodala: „Brzy budou mít dítě.“ Nováci zbystřili.

Sylva: „Takže se těšíš na dalšího vnoučka nebo vnučku, co?“

Dana: „To víte, že ano. Spíše vnučku, u nás byly vždy holky, rádi bychom v tom pokračovali. A když bude kluk taky dobře. Lékaři předpokládají holčičku.“

Štefan: „Tak to je výborné.“

Babička Dana se duchapřítomně obrátila na kluky: „Hoši, oblečte se, budeme muset jít. Autobus nám jede za půl hodiny.“

Za několik krátkých okamžiků byli děti opravdu připravené k odchodu. Stáli oblečeni u své zapnuté cestovní tašky předsíni. Přítomní se rozloučili. Štefan se Sylvou popřáli Daně hezké a chytré děťátko, poté objali kluky a popřáli jim šťastnou cestu.

Babička Dana vyrazila se svými vnuky směrem na autobusové nádraží. Nebyla to příliš dlouhá cesta, pouze o něco dále než tamní tramvajová zastávka. Jedinou nepříjemností byly povětrnostní podmínky. Jako před letním deštěm, pověstné sucho a dusno se silnějším větrem.

Jakmile vycházeli ze vchodu, Sylva se Štefanem zamávali na ně ještě z okna, Dana s dětmi odpověděla stejným způsobem. Uplynulo několik minut a naši tři hrdinové již přicházeli plynule a rozvážně na stanoviště svého autobusu. Nástupiště bylo plně zaplněno cestujícími nejrůznějšího stáří, příbuzní cestovali za rodinami, pracující se vraceli do svých domovů na večer a neposlední řadě cestující babičky, které odebíraly své hochy a děvčata k sobě prázdniny. Podobně jako naše babička Dana s Pavlíčkem a Martínkem.

Přišli zrovna na čas, téměř okamžitě zastavil autobus maďarské výroby Ikarus s nadpisem směru jízdy „Havířov AN“. Cestující začali nastupovat, u řidiče si kupovali jízdenku. Rovněž naši hrdinové postupovali, nalezli tři volná místa blízko sebe. Babička Dana se mimořádně zajímala o pana řidiče, byl naprosto jiný, než ostatní lidé, v duchu si říkala: „Zajímavý člověk to je, ten náš řidič, jen co je pravda, příjemný je velice, neměl by tolik kouřit, časem to pozná.“

Obezřetně přidržovala jejich zavazadlo s oblečením, jakmile pan řidič spokojeně obsloužil posledního pasažéra, zavřel přední dveře. Autobus se začal pomalu rozjíždět. Kluci pozorovali venkovní dění, vnímali, jak opouštějí rodné město, byť jen na několik týdnů. Soustředili se na veškeré projíždějící automobily a jiné účastníky silničního provozu.

Sledování jízdy je značně zaměstnávalo a než se vzpamatovali, blížil se Havířov. Uběhla docela slabá půlhodinka. Když kluci postřehli, že autobus míjí vlakové nádraží a míří velký kruhový objezd, naznačila babička mávnutím ruky, klukům bylo jasné, že budou brzy vystupovat. Postavili se proto s babičkou k zadním dveřím, aby vyčkali příjezdu k zastávce. Až se tak stalo, naši přátelé spokojeně vystoupili. Ona cílená stanice nesla název „Havířov – Radnice“ z naprosto prozaického důvodu, nejvýznamnější budovou v samotném okolí zastávky byla a je Radnice města.

Babička nesoucí zavazadlo vedla své chlapce k sobě domů městskými ulicemi. Byl podvečer, na ulicích občas někdo prošel, chlapi se vraceli ze zábavných podniků, ženy s nákupními taškami si to razili ke svým rodinám nebo děti rádoby venčily své domácí mazlíčky.

Za krátký čas, po slabé čtvrthodince dorazili naši přátelé konečně do cíle. Babička bývala na ulici Mírové, která vedla na městskou hlavní třídu. Tou cestou přijeli páni kluci s babičkou do města.

Bydlela ve skromném dvoupokojovém bytě. Ihned po příchodu se kluci převlékli do domácích oděvů, posadili se všichni na pohovku v obýváku. Babička se zajímala o své vnoučky, jak trávili prázdniny v Ostravě: „Copak pěkného jste dělali s babičkou Sylvou a dědou Štefanem?“ A upřeně začala naslouchat.

Martin: „Různě no, chodili jsme do města na něco sladkého, na nádraží nás babička s dědou vzali, abychom se podívali na vláčky v tak velkém městě jako je Ostrava. A jednou nás vzali s sebou i do kostela, když tam šli na nedělní mši.“

Babička se krátce podivila: „Tedy zážitků máte dostatek.“ Vnuci souhlasili.

Babička: „My budeme také podnikat výlety, je tu dost zeleně, jsou zde parky s lavičkami, dělají se tam pěkné procházky. A jinak můžete nabídnout také sami, kam byste chtěli se mnou zajít. Samozřejmě v rámci mých možností.“

Hoši shodně komentovali: „Dobře babičko, když tak něco vymyslíme.“

Byl již večer, babička připravila večeři. Uvařila černý čaj a naporcovala ořechovou bábovku, kterou upekla, než se rozjela odpoledne do Ostravy. Další den všichni společně usoudili, že si prohlédnou hlavní část města. Po snídani se oblékli a vyrazili do ulic, bylo letní nádherné počasí, ulice byly téměř prázdné.

Vždyť bylo teprve dopoledne, lidé se zdržovali ve svých zaměstnáních, zřídka zahlédli nějaké to dítě, kterak tráví svůj prázdninový čas s kamarády a kamarádkami.

Naši tři přátelé lehce oblečení dosáhli hlavní třídy, dále se rozhodli pro stranu, jež vedla do centra města, nesla kdysi název „náměstí vítězného února.“ Je tam rozsáhlé obchodní centrum s obchůdky, kavárnami, zmrzlináři tam skvostně fungují.

Přešli důležitou křižovatku, která spojovalo Havířov s ostatními městy. Už z dálky kluci zahlédli venkovního prodejce zmrzliny a poprosili babičku, která splnila jejich přání.

Babička: „Dobře hoši, dáme si každý po jednom kopečku.“

A kluci byli rádi, přistoupili ke zmrzlináři, který právě obsloužil nevelký zástup zákazníků, převážně rodin s dětmi a mladistvých párů. Babička zjišťovala, o jakou zmrzlinu mají kluci zájem: „Jakou chcete?“

Martin: „Čokoládovou.“

Pavel: „Citrónovou.“

Přišla na ně řada, babička zaplatila za svá přání a kluci si odebrali své zmrzliny se zdvořilým poděkováním. Procházeli se dále po městě, dívali se po výlohách na knížky, hračky, oblečení, sportovní potřeby, elektroniku, zkrátka po všem, co zrovna bylo k vidění.

Babička něco zahlédla, opravdu opačným směrem šla teta Eva. Vysoká, tmavovlasá plnoštíhlá mladá žena, zahlédla z dálky svou maminku s vnuky, vydala se za nimi.

Eva překvapená: „No čau.“

Babička: „Nazdar šli jsme spolu trochu na vzduch.“ Kluci se uvítali s tetou, a šli všichni do babiččina bytu. Dana začala vařit oběd, teta si povídala s kluky: „Copak jste dělali pěkného u babičky a dědy v Ostravě?“

Martin důležitě hovorný jako vždy: „No včera, jak jsme přijeli, informovali jsme babičku, různě jsme chodili po městě, nějaké přišly.“

Teta: „A tak nějak, a co ve škole, jak se vám daří?“

Pavel: „Dobře, máme pěkné známky, jsou s námi oběma spokojení.“

Teta: „Tak to má být. No, jak jste si určitě všimli, půjdu, co nevidět do porodnice. A snad všechno dobře dopadne.“

Kluci zbystřili.

Martin: „A koho byste raději měli, chlapečka nebo holčičku?“

Teta: „Já určitě holčičku a Olda jistě kluka, ale nejsme v tom nějak zaujatí. Až se to narodí, bude to naše dítě.“

Martin: „Jasně.“

Současně už byla babička téměř hotová s obědem, posadili se všichni v kuchyni. Byla to docela skromná místnost s kuchyňskou linkou s ledničkou a s velkým stolem. Nalévala se hovězí polévka s kapáním.

Babička zdůraznila: „Dobré chutnání a žádné povídání.“

Po polévce následoval hlavní pokrm, Martinova oblíbená delikatesa „segedínský guláš s knedlíkem.“ Po obědě se přítomní napili čaje. Babička s Pavlem uklízela zašpiněné nádobí, umývala a vnouček utíral. Později šla doprovodit svou dceru k ní domů, před tím se teta rozloučila s kluky. Babička je upozornila, aby byli hodní, aby neprováděli žádné vylomeniny.

Martin souhlasně konstatoval: „Ano babičko, můžeš se spolehnout. My s Pavlem si půjdeme lehnout.“ Kluci si šli opravdu odpočinout do manželských postelí v ložnici. Byla to opět nevelká místnost dohromady se třemi postýlkami a lampičkami na nočních stolcích, na jedné zdi se vypínal pestrý krajinářský obrázek. Po stranách pokoje u zdi stály mohutné skříně, kde si babička schovávala oblečení.

Zatímco vnuci odpočívali v ložnici, babička s tetou se odebraly na krátkou procházku. Vždyť teta Eva bydlela se svým mužem velmi blízko, prošly drobný parčík s lavičkami, na nichž se zdržovaly maminky s kočárky, kterak provozovaly poobědní projížďky se svými miminky. Jinde v blízkosti parku si děti hrály pískovištích, nebo starší páry prováděly zdravotní procházky na čerstvém letním vzduchu.

Babička s tetou Evou prošly tento pestrý prostor mnoha laviček a značné zeleně a dorazily k cíli. Eva bývala se svým mužem v třípokojovém bytě na Kopernikově ulici. Jakmile vstoupily do bytu, babička uvařila své dceři čaj a na chvíli se posadila v obývacím pokoji. Chtěla načerpat síly, než půjde k vnukům.

Do malebného poledního klidu z ničeho nic zazněl nepříjemný zvuk, bylo to odemykání dveří. Eva si v duchu promítla: „Aha, Olda už je doma z práce.“ A opravdu pohybu klíče v zámku se dveře otevřely a vstoupil do bytu vysoký silný muž středních let s hustými vlasy.

Překročil širokou předsíň ve tvaru obdélníku a vstoupil do hlavní místnosti neobyčejně prostorné, kde na sedací soupravě odpočívala jeho žena Eva se svou matkou. Uvítal se s nimi, manželku obejmul a políbil, babičce podal ruku a přisedl si.

Komunikoval se svou tchýní: „Jak se Vám daří, co zdravíčko?“

Dana: „Nestěžuji si, dávám si na sebe pozor, co jsou kluci u mě přes prázdniny, pomáhají mi.“

Olda: „To je dobře, tak to má být.“

Babička se rozhodla, že se vrátí k vnoučatům, rozloučila se s mužem a ženou, obdržela Oldovo upřímné ústní přání: „držte se,“ a odešla.

Za pár okamžiků byla již u sebe doma, spatřila chlapečky ve stavu spícím, něžně je přikryla peřinou, aby je nevzbudila. Odpoledne udělala babička občerstvení, jakmile se kluci probrali. Nabídl jim čokoládové lázeňské oplatky s čajem, sobě si uvařila kávu.

O něco později se babička zajímala o to, co její vnuci chtějí v životě dosáhnout, jaké mají sny: „Čím byste chtěli být v životě?“

Začal Martin jako obyčejně: „Mně se hodně líbí právníci, slouží dobré věci, vydělají si hodně peněz, když jsou dobře.“

Babička: „No, to se ještě hodně nachodíš do školy.“

Martin: „To ano, ale chci.“

Babička: „A co ty Pavle moc nemluvíš

Pavel: „Chci být jako náš táta projektantem.“

Babička: „Dobře, oba máte čeho dosáhnout.“

Odpoledne plynulo rychle. Babička si povídala s kluky, vzpomínala na své zážitky, na své dětství, sestry, rodiče. Co bylo, když byly její dcery malé, na svého zesnulého muže a tak podobně.

Další den si udělali výlet na vlakové nádraží. Babička si říkala: „Když byli kluci na nádraží v Ostravě s Nováky, proč by se nemohli podívat na naše havířovské.“

Nasnídali se, lehce se oblékli a vyrazili na cestu. Tentokrát si zvolili celkem dlouhou vycházku, neboť tamní vlakové nádraží se nachází stále až za mohutným kruhovým objezdem, což vycházelo asi na půlhodiny středně rychlé chůze. Procházeli se tedy po celé havířovské hlavní třídy od radnice směrem na jih.

Opět se jim povedlo počasí, panovaly vysoké teploty vzduchu až ke třiceti stupňům, nahoře oslňovalo úplné jasno ani vítr neobtěžoval pocestné.

V oblasti kolem meziměstské autobusové zastávky se babička dala do řeči s drobnou starší paní, vlasy měla již úplně šedivé. Nejprve se otočila ke klukům: „To je paní učitelka Kollerová, byla třídní vaší maminky tady na základní škole, pozdravte.“ Pavel s Martinem se na sečtěle vypadající důchodkyni vrhli se slovy: „Dobrý den.“ A paní učitelka moudře odpověděla mladíkům: „Dobrý den, mládeži.“

Poté se zpět otočila k babičce: „A co vy paní Marečková, jak se Vám pořád daří?“

Babička: „Děkuji Vám za optání, mám pěkné chytré vnuky, jejich maminka má slušného rozumného muže, Eva má spolehlivého milujícího manžela, čekají spolu první dítě. A já jsem se sebou spokojená, my staří potřebujeme už jen to zdraví a spokojenost.“

Kollerová: „To jste řekla krásně paní Marečková, tak se všichni mějte, moc se Vám omlouvám, ale musím odejít, hlídám totiž vnučky rodičům.“

Babička: „To nic, však běžte my taky něco máme a opatrujte se.“

Babička a kluci se rozloučili s paní učitelkou a pokračovali ve svém výletě. Procházeli se kolem drobného obchůdku, z něhož vycházela maminka se zlobivou plačící holčičkou. Dítě bylo nešťastné, neboť mu maminka nesplnila přání. Bylo téměř k neutěšení, hlasitě brečelo a křičelo.

Martin se vnímavě zeptal babičky: „Proč to dítě tak zlobí, babičko?“

Babička: „Je zřejmě strašně rozmazlená babičkou a dědečkem. Dostane vše, o co si řekne, maminka nemůže dítě takto vychovávat. Má svou odpovědnost a svůj rozpočet, který nesmí překročit. Musí se dodržovat mantinely, kolikrát své holčičce ustoupila a kam to došlo. Používala by peníze jen na potěšení svých dětí.

Martin: „Aha, tak to je smutné.“

Babička: „Ano, je to smutné,“ hlasitě si povzdechla, „ale tak to musí být, dítě musí poslouchat maminku a tatínka.“

Naši tři hrdinové si úspěšně razili svou cestu k nádraží, překonali už celou městskou část, blížili se kruhovému objezdu. Význačná nádražní budova byla již zřetelně na dohled. A za pár již opravdu vstupovali do haly. Nádraží havířovské nebylo tak frekventované jako to ostravské, které kluci rovněž průzkumně navštívili se svými prarodiči Nováky.

Je to přirozené, vždyť Havířov je mnohem menší město a jako takové není tolik důležitým dopravním uzlem. Dorazili tedy do hlavní haly, bylo v ní totéž k vidění, co na ostatních nádražích. Pokladní trpělivě vydávaly jízdenky cestujícím za svými okénky, lidé si chodili pro občerstvení do automatu, od nejrůznějších sladkostí až po slané tyčinky, přes čokolády a brambůrky, nebo snad obložené chlebíčky či celé bagety zahnaly hlad. Početné stoly s židličkami se taktéž v hale nacházely, na kterých si zákazníci slastně popíjeli kávičku, svědomitě si pročítali denní tisk a trpělivě očekávali příjezd svého spoje.

Kluci si pečlivě prohlíželi celé nádraží s babičkou a požádali jí, aby se podívali přímo na některé nástupiště a babička ráda souhlasila: „Dobře půjdeme se tedy podívat na některý přijíždějící vláček.“ A šlo se. Prošli zdárně hlavní halou a zvolili si první nástupiště, tedy pro ostravský směr. Nalezli širokou dlouhou chodbu, která je dovedla právě k nástupištím, následně vystoupali po schodech, kluci dali pozor na babičku, nemohla příliš rychle postupovat. A za chvíli byli na místě.

Kluci byli mimořádně okouzleni atmosférou na nástupišti, nekončícím hlučným davem, který netrpělivě očekával svůj spoj z „Českého Těšína.“

A pohotový Martin neztrácel doslova ani vteřinu, duchapřítomně se otočil na svou babičku s otázkou: „Babičko, proč je tady tak hodně lidí?“

Babička mu odpověděla naprosto logicky: „Martínku, tento vlak, jak jste si mohli přečíst na chodbě, jede na Ostravu.“ Kluci si v tu ránu chápavě vydechli. „To je velké město, lidé tam odcházejí za prací, mladé rodiny se tam odstěhovaly, proto jsou tyto vlaky tak hojně používané.“ A mladší z vnuků spokojeně poznamenal: „Aha.“

Zatímco babička zdárně dokončila svou odpověď vnoučkovi, nádražním hlasatel neprodleně závažnou informaci cestujícím právě ostravském nástupišti. Informoval o příjezdu vlaku, lidé zbystřili a začali se okamžitě připravovat na nástup do vagónu. Babička ještě upozornila své chlapce, aby si dali pozor na své uši, jakmile začne vlak přijíždět na nástupiště a brzdit. A vnoučci poslechli.

Poté začali pasažéři nastupovat do jednotlivých vagónů, aby si rychle našli ideální místo k sezení. Opační cestující, kteří vystupovali z vlaku, pokračovali dále svou cestou, někteří do svých pohodlných domovů, z práce či ze školy, jiní na návštěvu za rodiči, za babičkou. Některé případy byly zřejmé již na nástupišti, když rodinky úspěšně vystoupily z vlaku, okamžitě nacházeli své nedočkavě postávající příbuzně a srdečně se s nimi vítali.

Kluci viděli s babičkou tedy havířovské vlakové nádraží se vší parádou a nastal okamžik odchodu. Nabídla vnukům zpáteční cestu autobusem, přece jen byla z výletu dost unavená a Pavel s Martinem by si taky raději ulevili v autobuse. Vystoupili z nádražní haly a postavili se na blízké autobusové zastávce, spolu s nimi tam stáli rovněž další lidé. Ovšem nebylo jich příliš mnoho.

Zanedlouho se přiblížil autobus typu „Karosa“ s číslem čtyři, babička informovala vnuky: „To je náš autobus páni kluci.“ Všichni cestující nastupovali předními dveřmi, aby si u řidiče zakoupili jízdenky, které následně cvakly ve vozidle. Až se tak stalo, posadili se do volných sedadel a autobus se rozjel. Jízda netrvala moc dlouho, neuběhlo ani pět minut a pan řidič již dosahoval klukům známé zastávky „Radnice“, naši přátelé za velice chvilinku vystoupili. Už byli skoro u babiččina vchodu, zahlédli nejen oni příběh lidské tragédie. Ze vchodu přicházel zlomený starší člověk, plakal a celým neštěstím se třásl, v tom se ozval rázný, avšak nepěkný zvuk, z jednoho okna padaly na zem prázdné pivní láhve a jeho družka se do něj rázně opřela, bruneta značně výrazné plnoštíhlé postavy, ne zrovna slušných způsobů: „Tady máš ty své poklady, bez toho nebudeš.“

Starší pán: „Co blázníš, mám Tě rád i bez peněz.“

Družka: „Ale já ne, Ty vole.“

V tom se k němu přiblížila babička, klukům otevřela a poslala je k sobě do bytu a zasáhla do konverzace: „Co se Vám přihodilo pane?“

Starší pán celý zlomený: „Ale moje paní se mně zbavila.“

Babička s údivem značným: „To se Vám divím, že jí chtěl. A co teď s Vámi bude?“

Starší pán: „Mám kam jít, navštívím svou sestru.“

Babička: „Ještě něco bych Vám chtěla říct,“ pán upřeně naslouchal, „kdybyste měl cestu stavte se. Jsem Marečková, bydlím tady na pětce.“

Starší pán: „Děkuji Vám, jste velice laskavá. Rád přijdu.“

Oba se rozloučili, babička odešla za vnuky a pán se vydal na hlavní ulici.

Těchto a jiných zážitků prožili bratři Novákovi s babičkou Danou v Havířově celou řadu za doprovodu téměř trvale výtečného počasí. Okamžiky srážek nebo snad jen místy šedé oblohy byly spíše výjimkou. Pavlíkovi a Martínkovi utkvěla v hlavě mimořádně ještě jedna událost za letního pobytu u babičky v Havířově.

Udělali si tentokrát výlet do ostravské zoologické zahrady, babička opětovala přání dětí, že by se rády podívaly na „zvířátka“. Jednoho opět krásného slunného srpnového dne poobědvali při parném poledni.

Martin se zeptal babičky na cestu: „Babičko, a jak tam pojedeme?“

Přirozeně mu odpověděla: „Martínku, pojedeme autobusem do Ostravy na autobusové nádraží, které jste již viděli, když jsme spolu jeli sem ke mně na prázdniny, a pak to vezmeme trolejbusem.“

Martin: „Aha dobře, a babičko, co to je trolejbus?“

Babičko: „To je podobné vozidlo jako autobus, ale má jednu zvláštnost, jezdí po trolejích podobně jako tramvaj. Je to velice speciální dopravní prostředek, v některých městech vůbec není.“

Martin: „Dobře babičko.“

Všichni byli po obědě, nádobí bylo umyté a uklízené. Naše přátelé vyrazili na další zajímavý výlet, dorazili na ostravskou autobusovou zastávku. Stanice byla hojně zaplněna očekávajícími pasažéry. Všichni vypadali velice podobně, jednoduše, měli téměř totožné zájmy. Od pohledu bylo zřejmé, že se jedná o pracující, cestovali do Ostravy za prací na odpolední směnu. Bavili se o svých zážitcích z práce, co doma, co manželky, jak jejich děti tráví prázdniny, jestli se jim daří ve škole. A v tom se stalo něco tuze zajímavého, avšak nepěkného. Mladá slečna svým zevnějškem a věru ani inteligencí vůbec nevybočovala ze zdejšího postávajícího kolektivu, právě dokouřila cigaretu a nedopalek hodila na zem a zhasla botou. Babička se v tu ránu neskutečně rozčílila: „Okamžitě to vyhoďte do tohoto odpadkového koše,“ ukazovala na něj prstem.

Slečna působila velmi drze: „Tak to mě ani nenapadne.“

Babička: „Udělejte to, říkám Vám, alespoň pro ty děti,“ myslela své vnuky, „aby měly ve Vás dobrý příklad pro život.“

Slečna: „Tak dobře udělám to.“ A opravdu se mladá žena odhozený zbytek cigarety odnesla do nejbližšího odpadkového koše zde u zastávky. A babička důrazně poděkovala. Babička cítila povinnost něco podobného říct všem:

„Prosím vás vy všichni, co kouříte,“ a lidé zbystřily, očekávali další výchovnou přednášku, „proti kuřákům samozřejmě nic nemám, můj zeť kouří, jeho rodiče kouřili, kuřte, když vám to chutná, ale chovejte se lépe než ta slečna dnes.“ Lidé se rázem uklidnili a své zhasnuté cigarety vhodili do stejného košíku jako slečna před nimi.

Právě přijížděl autobus. Oba kluci hlásili babičce: „To je náš autobus, že?“

Babička: „Ano, tím pojedeme.“

Společně s lidmi na zastávce se posouvali k předním dveřím, zakoupila babička jízdenky a posadili se v přední části autobusu. Kluci seděli vedle sebe, Dana seděla naproti nim.

Jakmile pan řidič odbavil posledního zákazníka, zavřel dveře a autobus se rozjel. Na zadních sedadlech se dělo něco hodně zajímavého, dva mladí sotva dospěli kluci, dlouhovlasí zarostlí mládenci nejenže se chovali nebývale hlučně, to by až tolik nevadilo, nakonec mládež je taková. Zapálili si trávu, lidem se to přirozeně vůbec nelíbilo, začali být neklidní a pronášeli různé poznámky jako tato: „No vidíte to, to snad není možné, puberťáci nám tu smradí a my to musíme dýchat, celkem svérázný řidič na první pohled, u volantu se jevil spíše jako pilot formule než řidič dopravního prostředku, vzal vzniklou situaci pevně do svých rukou, zastavil autobus téměř okamžitě a zběsile zvolal s ostravským dialektem: „Ktera hovada tu huli?“ Když se nikdo nepřihlásil, vydal se sám až na samý konec autobusu, poněvadž moc dobře věděl, o koho šlo a oba mladíky okamžitě z autobusu vyhodil. Pak se pohodlně vrátil zpátky a opět se začal věnovat řízení. Bylo v něm plno, všechna místa byla obsazena. Na každé zastávce, kde pan řidič zastavoval, lidé nastupovali a museli se spokojit s tím, že svou cestu stráví ve stoje. Po necelé půlhodince dorazil autobus do cíle, zastavil na ostravském autobusovém nádraží.

Babička s kluky vystoupila podobně jako ostatní spolucestující. Upozornila vnuky, aby se jí držely, poslechli jí. Na zastávku trolejbusu museli projít delším podchodem. Podařilo se, úspěšně prošli celým areálem podchodu, jakmile míjeli po pravé straně zbudované tramvajové zastávky, řekla jim: „Tady jezdí tramvaje do města a opačným směrem.“ A kluci se zase něčemu přiučili.

Postupovali dále podchodem, odbočili vlevo, prošli delší rovinkou a posléze vystoupali po schodišti a rázem se ocitli na trolejbusové konečné „Náměstí republiky.“ Babička prohlásila, který trolejbus je zaveze až k zoologické zahradě: „Hoši zajímá nás trolejbus číslo 104.“ Ozvalo se jednotné a souhlasné konstatování: „Ano.“ Tato stanice byla rovněž velice frekventovaná, všechny zdejší dopravní spoje směřovaly do centra města, některé dále do Přívozu a na Hlavní nádraží, jiné zase do slezské části města.

Shromažďovaly se zde početné skupiny cestujících nejrůznějších zaměření, od malých školáků až po studenty, přes mladistvé páry a mladé rodiny s dětmi k důchodcům. Na zastávce vyčkávala taktéž jedna početnější skupina předškolních dětí s paní učitelkou, děti měli na sobě poznávací znamení, žlutou vestičku. A podle toho se chovaly, velmi hlučně komunikovaly spolu navzájem, paní učitelky, mladé pohledné pěkné ženy se neustále na všelico vyptávaly, Martin si pomyslel: „Jestli tyto děti s paní učitelkou půjdou s námi do stejného trolejbusu, tak si nesedneme.“

Po delší době čekání se zastavil na stanovišti potřebný trolejbus, babička s vnuky nastoupila nejbližšími dveřmi, cvakla jízdenky, a dokonce si stihli najít místa k sezení. A Martinovi se poté ulevilo, když ta početná skupinka zůstala na zastávce. Jakmile všichni lidé nastoupili, vůz se začal pomalu, ale jistě rozjíždět.

Na každé zastávce byl obrázek stále stejný, přistupovalo stále mnoho osob, trolejbus neustále zaplňoval. Kluci si mohli cestou projíždět očima ostravské centrum, pokud jej dostatečně nepoznali během prázdnin u Nováků. Přihodilo ovšem také něco, co nerad vidí každý cestující, do vozu vstoupil také revizor se dvěma pomocníky od policie. Na jedné straně trolejbusu procházel silný chlap oděný jízdenky a kupóny cestující a na opačné straně vozu stály dvě policistky, plnoštíhlé osoby středních let, staraly se o bezproblémovou přepravu cestujících. Tentokrát se přihodilo něco vážného, pan revizor odhalil skupinu cikánů, kterak cestovali bez platného cestovního dokladu, začali dělat problémy, používali nevhodné výrazy, až musely zasáhnout adekvátně obě pomocnice, na nejbližší zastávce viníky zajistily a odvezly je na své stanoviště. Poté mohla jízda trolejbusem opět bezpečně a klidně pokračovat až na konečnou stanici, právě u zoologické zahrady.

Babička s chlapečky vystoupila z trolejbusu přímo a před nimi a dalšími návštěvníky se týčila hlavní vstupní brána s pokladnou do tamního mega areálu. Dana zakoupila vstupenky a šli se procházet po jednotlivých pavilonech jednotlivých zvířátek.

Panovala tam příjemná rušná zábavná atmosféra, ze všech vycházely výkřiky zvířat a současně spontánní radost dětí a jejich průvodců, blýskaly se foťáky, snímaly kamery. Na jiných místech zase děti házely kousky svým zvířecím kamarádům v ohradách a s nevšedním sledovaly, co se bude dít, jak se jejich kamarádi poradí s touto atrakcí. Naši přátelé si prošli zoologickou zahradu jednu, poté se odebrali na zpáteční cestu do Havířova.

Pavlovi a Martinovi již nezbývalo mnoho krásných prázdninových příhod u babičky Dany v Havířově, za několik málo dnů si pro ně přijeli páni rodiče. Zanedlouho, opravdu za velmi krátký čas měly prožít děti s rodiči svou společnou dovolenou v Praze. Moc se na ten okamžik těšily, až dosud pobývaly v péči prarodičů, zažívaly velmi pěkné zážitky, hodně se nachodili po pěkném ostravském městě, uvítali několik příbuzenských přátelských návštěv. U druhé babičky pobývali v Havířově, opět si mnoho krásných letních prázdninových okamžiků slastně vychutnali. Rozhodně se nenudili, užili si prázdnin velice, 

 

A zde náš příběh končí, kde si kluci Novákovi úžasně užili prázdninové dny s babičkami a dědečkem a k tomu jim vydatně úplně perfektní počasí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Impressum

Tag der Veröffentlichung: 01.03.2019

Alle Rechte vorbehalten

Widmung:
Snad téměř všichni si velmi dobře pamatujeme na své dětské prázdninové dny, týdny až měsíce, které jsme velice rádi prožívali u svých babiček a dědečků. Kolik skvělých zážitků jsme prožili, perfektních obědů nám babičky uvařili. Co všechno jsme vymýšleli, kam všude jsme společně chodili. Kolik nespočet výborných návštěv k nám chodilo, příbuzných či kamarádů. Bylo to všechno jistě velice krásné a mnohdy i poučné. Jestlipak si takto pestře užili své prázdniny také kluci Novákovi u svých babiček? „Cestující dorazili k druhé zastávce po trati s názvem „Elektra“ a naši hrdinové vystoupili. Babička s dědečkem přemýšleli, kam se s vnuky zajdou podívat. Napadl je Prior a laskominky na Masarykově náměstí. Nuže dobrá tedy, směle postupovali k hlavnímu ostravskému náměstí. Počasí jim přálo, bylo krásné páteční letní odpoledne, na obloze ani mráček. Cestou potkávali velice různorodé skupiny lidí. Učitelky s žáky, mámy s dětmi, mladé a starší milenecké páry, rovněž lidi mnohem staršího věku. A